Rozhovor se švédskou choreografkou Charlottou Öfverholm o choreografii, osobní výpovědi a univerzálním jazyce. Charlotta Öfverholm mi přislíbila rozhovor před reprízou představení Lynn. Byla jsem čtvrtá v devítihlavém pořadníku. Drobná charismatická blondýnka vyběhla z divadelního sálu ze zkoušky v ponožkách. Měla chuť na kávu a sotva půlhodinku čas. A protože restaurace Konvikt byla pro veřejnost opět zavřená, zamířily jsme k nejbližšímu kávomatu v zadní části budovy, na Katedru výtvarné výchovy. Kávu s mlékem sice automat vydal, nicméně bez kelímku. Nechaly jsme hmotu přetékat a šly najisto ke kávomatu ve výklenku suterénu, kde sídlí videogalerie Monitor. Bosky. Dobrá historka. A jedinečný způsob, jak přijít nejen o desetikorunu, nýbrž i o rozpaky z interview s respektovanou osobností současného tance.
Chtěla jste být vždycky tanečnice a choreografka?
Kdepak. Teprve v šestnácti nebo sedmnácti jsem se začala věnovat tanci a od osmnácti jsem ho začala studovat na profesionální škole.
Jezdíte často do ČR?
Začalo to v roce 1999 při pražském hostování londýnského souboru DV8 Physical Theatre. To bylo poprvé, kdy jsem navštívila Prahu. Bylo to fantastické. Strávila jsem zde dva týdny, protože jsme připravovali premiéru. Můj kamarád, choreograf Jan Kodet, se kterým jsem se potkala v Německu, mě potom do Prahy přizval ke spolupráci na představení Lola & Mr. Talk. Tak začala spolupráce, která trvala tři roky, kdy jsem sem jezdila každý rok. Naše představení mělo úspěch. Jednu z repríz viděl i Viliam Dočolomanský a nabídl mi spolupráci s jeho studiem Farma v jeskyni. Se dvěma
svými choreografiemi jsem pak hostovala i na jejich festivalu Farma 2007. A vidíte, od té doby jsem vlastně v Praze nebyla.
Za dobu svého pobytu jste se seznámila se současným českým tancem, jaký na něj máte názor?
Některé věci se mi líbí, některé ne. Ale co mě opravdu uchvátilo, bylo včerejší představení Joke killers od SKUTR, i když nebylo taneční. Pohybové, nonverbální divadlo je fantastické – použití hlasu, pohybů, humoru. Je to něco velmi specifického a myslím, že se jím východ Evropy vyhraňuje. Ve zbytku Evropy totiž takové divadlo neuvidíte.
Minulý víkend jste vedla taneční workshop v Praze, jak se dařilo?
Bylo to výborné, velmi intenzivní. Nezúčastnilo se mnoho lidí, byly jsme samé ženy. Ale malý počet účastnic mi umožnil, abychom se navzájem více poznaly, šly do hloubky věci. Zároveň měla v Praze předpremiéru i nová inscenace Pas de deux sans toi, která bude mít světovou premiéru na festivalu Divadelní Flora.
Jak reagovalo předpremiérové publikum?
Ano, byla to pouze předpremiéra, jakási první zkouška s publikem. Ještě jsme neměli všechno definitivně nazkoušeno, vypilovanou techniku. Je to velmi osobní představení, až možná obnažující. Pro diváky to patrně byla a bude náročná podívaná. Je to vel- mi čerstvá záležitost, takže jsem při předpremiéře byla spíše soustředěná na výkon, než na publikum. Hodně lidí za námi sice chodilo s kladnými reakcemi, ale ve skutečnosti vlastně nevím. Nejdůležitější pro mě ale je pocit, že si za tím mohu stát. Té inscenaci věřím. Budu velmi ráda, když se divákům bude líbit, ale podstatná je pro mě umělecká autenticita, čili že tohle opravdu chci říci tímto způ- sobem. Inscenace se během měsíců ještě bude proměňovat, než budeme mít první reprízu, která bude ve Švédsku až v září. Stejně tak se proměňuje inscenace Lynn, kterou hraji už šest let. Sama nerozumím tomu, že je o ni stále takový zájem, ale funguje to.
Máte po tolika reprízách ještě inscenaci Lynn ráda?
Velmi. Mám ji pod kůží. Přiznám se ale, že raději mám druhou část představení. Začátek je velmi tvrdý a pro mě v tuto chvíli i trochu bolestivý, je to velmi fyzické divadlo, kontaktní. Kdežto druhá polovina je lehčí, absurdní burleska, i když trošku pochmurná. Považuji to téma za aktuální, naléhavé – lidská podoba, plastické operace, nespokojenost s vlastním zjevem atd. To je možná důvod, proč je inscenace stále uváděna.
Jak vytváříte svá představení?
Je to rozdílné. Jednak hostuji v profesionálních tanečních souborech, kde pracuji na velkých choreografiích, mám přípravu a systém práce. Pak pracuji také se svou vlastní skupinou Compagnie Jus de la Vie, jejíž členové se nemění a dobře se známe – hudební skladatel, light designer, kostýmní výtvarník a pak jeden dva noví tanečníci nebo choreografové. Vždy začínám tématem, které je pro mě nejdůležitější. Teprve potom vytvářím scény. Už na začátku tvorby je pro mě velmi podstatná hudební inspirace.
Jak vznikala nejnovější inscenace Pas de deux sans toi?
Práce na Pas de deux sans toi, podobně jako u Lynn, pro mě byla velmi osobní, proto také složitější a náročnější než u choreografií pro cizí soubory. Je to paradoxní. Proto jsem se rozhodla odjet ze Švédska a během tří týdnů se soustředit pouze na zkoušení. Je to jako když zasadíte semínko a ono začíná růst. Bylo potřeba všechny prvky, hudbu, choreografii, světla sjednotit. Je to společná kompozice. Inscenaci by měl ještě v závěru doplnit film, který budeme točit až v létě. Kdybychom ho natočili už pro premiéru, uspěchali bychom to. Věci potřebují uzrát. Jako ta zasazená květina.
Líbí se vám na festivalu?
Ano, a moc. Nejraději bych tady zůstala a viděla všechna představení. Když jsem poprvé vstoupila do Konviktu a viděla art design festivalu, konkrétně korálky u divadelního sálu, tak mi to připomnělo design mého divadla. Cítím se tu skvěle a univerzitní prostor Konviktu je opravdu překrásný.
Vaše tvorba se vyznačuje náročnou fyzickou akcí. Jak si udržujete formu a jak naopak relaxujete?
Hodně trénuji, každý den chodím do tělocvičny, každý den absolvuji hodinu baletu. Zároveň vyučuji, takže se pokaždé rozcvičuji i se žáky. Snažím se být stále ve vysoké fyzické kondici. A kromě toho cvičím jógu, což je podle mě vynikající způsob, jak relaxovat, vyčistit si hlavu.
Co pro vás znamená tanec?
Vím, že to bude znít pateticky, ale je to celý můj život. A to je všechno. Nemám děti ani majetky. Tancem nemyslím jen fyzickou akci, protože když tvoříte, tak děláte i produkci, management a podobně. Samozřejmě dělám i jiné věci než je tanec, navštěvuji přátele, cestuji po světě, ale tanec je tou nejpodstatnější částí mého života.
Myslíte, že tanec je univerzální divadelní jazyk?
Naprosto. A myslím si, že je jím stále víc a více, obzvlášť teď, kdy se tanec dostává do více divadel. Klasický balet, stejně jako opera, tu myslím bude vždycky, zvláště kvůli estetickým parametrům. Sama ráda navštěvuji baletní představení. Ale současným tancem mohu říci více věcí. Jsem živoucím příkladem toho, jak obcestovat celý svět bez znalosti jazyka a stále být schopna komunikace. Byla jsem v Jižní Americe, neuměla jsem moc španělsky, oni neuměli moc anglicky, natož švédsky. A tanec zrušil veškeré hranice.
Charlotta Öfverholm je uměleckou šéfkou souboru Compagnie Jus de la Vie, který charakterizují brutální, fyzické, zábavné a zároveň dojemné taneční inscenace. Je absolventkou UCLA (obor film, televize a videotvorba), dále Lee Strasberg Theatre Institute v Los Angeles a Alvin Ailey‘s American Dance Theatre. Jako tanečnice a choreografka spolupracuje s řadou souborů a choreografů v USA i po celé Evropě. V letech 1998–2000 byla členkou londýnského souboru DV8 Physical Theatre. Mj. za výkon v projektu Lola & Mr. Talk, na kterém spolupracovala s Janem Kodetem a Martinem Vraným, byla nominována na Cenu Thálie za rok 2004.