Autor fantasy bestsellerů a série o Zeměploše Terry Pratchett je, ne­pochybně též zásluhou dvorního překladatele Jana Kantůrka, velmi populární i u nás. Jeho svět důsled­ně vychází z prostoru sci-fi a fantasy – což jsou žánry, které mají poněkud výlučné publikum – všeobecně pla­tí, že ti, kdo čtou SF&F, často nečtou nic jiného, a jiní čtenáři se pouštějí do všeho od detektivek po klasickou literaturu, ale právě SF&F se vyhýba­jí velkým obloukem. Pratchett svými laskavými parodiemi úzce vymeze­nou oblast jasně překračuje – což je důvod, proč se může hrát třeba i na divadelních prknech. Jenomže klíč k Pratchettovu dílu a plnohodnotné zábavě z něho plynoucí leží ve sku­tečně bohaté znalosti klasiků žánru. Další věcí je Pratchettův velmi lite­rární humor. Z toho se ale při převodu na jeviště, například vinou jisté do­slovnosti, vytrácí průraznost. Začíná to už u slovních vtípků a narážek – a končí u dlouhých vypravěčských pasáží, které vycházejí z tradice an­glického literárního humoru a jsou obtížně přenosné jinam. Konečně, Pratchettovy knihy jsou vzájemně provázané a tvoří dlouhou sérii, kte­rá se navíc větví na několik podsekcí: problém tedy je, jak v kostce předsta­vit pratchettovské postavy, které mají nějakou historii, a rozličné charakte­rizující prvky, jejichž vysvětlováním a dokládáním by se taky mohlo strá­vit několik pěkných hodin – jenomže bez takové znalosti je celá věc obtíže proniknutelná.

Plyne z toho, že Pratchett je hodně ne­vhodný materiál pro divadelní adaptaci – jistý smysl má v domovské Anglii, neboť hraje s celou řadou reálií anglo­fonního světa a jak Pratchett sám, tak celá oblast fantasy má kořeny právě tam, tudíž je všeobecná znalost nej­různějších fenoménů více rozšířena mezi prostý lid. Druhým prostředím, kde si dokážu Pratchetta docela dob­ře představit, je samozřejmě uskupení skalních fanoušků (třebas i amatérské), kde by mohly interpretace dospět do pozoruhodných nuancí – konečně ne nadarmo zná právě fantasy svět institut fandovského psaní, kdy si v různých vlastních povídkách a textech fanouš­ci – samozřejmě s detailní znalostí všech podrobností svého světa, domýš­lejí a rozvíjí osudy svých postav.

Z celého Pratchettova díla, které je samozřejmě i bohatou pokladnicí komentářů a parodií k našemu sou­časnému světu a jeho popkultuře, se dají vybrat pro adaptaci v běžném mainstreamovém divadle tituly, kte­ré pracují s divadelním tématem. Tedy Soudné sestry, jež si pohrávají se Shakespearem, a Maškaráda, jež vychází z Fantoma opery a vybraně paroduje celý operní a divadelní svět. Právě Maškarádu si v činohře Morav­ského divadla Olomouc vybral režisér Zetel a po velkém diváckém ohlasu přišel na řadu další titul. V jemné hře s morávkovskými reáliemi Zetel s dramaturgem Miroslavem Ondrou sympaticky uvedli, že se jedná o cyk­lus „Sto roků ovocného netopýra“, což dávalo naději na mnohočetný pratchet­tovský seriál. Muže ve zbrani, román z policejní, čili hlídkové sekce, zpro­středka Zeměplochy, zvolili v anketě sami diváci, i když pro režiséra Zete­la to bylo tajné přání – nemusel být tedy z volby titulu, z výše zmíněných důvodů nicméně notně odvážného, ni­jak zklamaný.

Zábava, uvozená zmíněným názvem divadelního cyklu a podpořená úvod­ním nemluvným výstupem Zetela s Ondrou, mohla mít podobu jemné intelektuální hry. Mohla. Nebo mohlo jít o prostou komedii pro širší skupi­ny diváků, na což nejspíš sází vedení divadla. Jenomže tady klade potíže text sám: diváci neznalí předlohy se obtížně orientují v tom, kdo je jaká postava, co dělá a proč. Pratchettovští znalci budou zas rozčarovaní z not­ných posunů v charakterech postav nebo místy nesmyslného zkrácení děje, jinde zase jeho nesmyslného natahování. Z přímých románových fórů zůstalo v inscenaci minimum – z přidaných autorských potěšily jen nemnohé (například „kuličkové pero, dar přítele Leonarda“ ano) a většina scének, jež mají ze své podstaty po­vahu skečů, byla absurdně natažená do nekonečna a rozbitá z hlediska dra­matické stavby.

Gradace a tempo chybělo celé inscenaci – při tříhodinové délce, což je na kome­dii s detektivním podhoubím vskutku dost, tak představení působilo dojmem délky šestihodinové. Zmatená podíva­ná byla ještě znesnadňována různými vysvětlujícími vsuvkami o pratchet­tovských motivech. Například každý, kdo Pratchetta trochu zná, ví, kdo je Knihovník a směje se už při pouhém vyslovení toho jména – pro ty, kte­ří by věc znát nemuseli, se nicméně musí přidat „Knihovník, protože je orangutan… “, což ovšem vtip zabí­jí. Nevyužita zůstala i vážnější linka Pratchettova textu, zejména kvůli ne­jasnému výkladu postav – a v některých případech snad i jejich nepochopení, což korunovalo ne zcela vhodně vybrané obsazení. Patricijovi (Jaroslav Krej­čí) i Samuelu Elániovi (Petr Kubes), tedy hlavním chlapským tahounům celého dění, chybělo ono pověstné krýzma (tedy charisma), o němž se v románu i inscenaci mluví – to není chyba herců, ale jejich obsazení do těchto rolí. S ambivalentní rolí ne­okázalého hrdiny a zároveň směšně komické postavičky desátníka Karot­ky se zdatně vyrovnal Pavel Doucek. Pro ostatní herce už byly vesměs vy­brány pouhé karikatury a zestručnělé typy: Tereza Richtrová svou rozpustile atraktivní ženskou hrdinku Anguu, Jiří Nebenführ dobromyslného hloupého a neobratného trolla Navážku a Vác­lav Bahník pantátovitého policejního oficiála sehráli přesně a se ctí.

Jistý pocit marnosti podtrhuje bom­bastická výprava (scéna Zetel osobně, kostýmy Michaela Savovová Zámeční­ková), pojatá v pohádkově naivistickém nevkusu, který se k pratchettovskému světu jednak nehodí a nijak neslouží celku rozkolísané inscenace.

Komentáře k článku

Nový komentář