V absolutní tmě a za temného dunění basů vchází na jeviště dvě postavy. Osvětlena je ale pouze žena. S ka­mennou, soustředěnou tváří v jakoby malířském temnosvitu sugestivně ges­tikuluje, opakuje pohyby, gesta se stávají automatickými. A zvětšují se, přelévají se v tanec, ve kterém nemá tanečního partnera. Je to Pas de deux sans toi – v baletní termi­nologii tanec pro dvojici, jenže bez partnera. Provádí otočky, výpony a náznaky úklonů. Padá a vstává, padá a vstává. Plazí se ke křeslu, v ústech má růži z listového salátu. Objevuje se taneční partner, loudí po ní růži a během tance jí ujídá i líst­ky schované v oblečení, prohledává. Svléká ji a potom odchází.

Osamělá, obnažená náhle civilně anglicky promluví, v hledišti se tlumeně rozsvítí. „Bojím se ticha. Černých ovcí. Bojím se, že přiberu. Bojím se svého věku. Bojím se stra­chu. Je tu nějaký manželský pár?“ Ticho. „Je tu alespoň někdo zami­lovaný? Přihlaste se.“ Jedna ruka. „Jak se cítíte?“ „No, těžko to po­psat,“ odpoví statečný muž z první řady. Dalšími otázkami zasypává uvolněné diváky, mluva se dostává do sopránových výšek a ona se točí jako panenka z hrací skříňky, cupi­tá po jevišti...

Pas de deux sans toi buduje Charlot­ta Öfverholm, choreografka a hlavní představitelka v jedné osobě, po­dobnými výrazovými prostředky jako inscenaci Lynn. Ovšem v mno­hém jde dál – v osobní výpovědi, v hereckém projevu vedle taneční­ho i v interakci s divákem. Partnery v její strhující one-woman show jsou tentokrát dva taneční kolegové Jor­di Cortes, jenž se podílel na režii, a Lindy Larsson, oba disponovaní jak pohybově, tak pěvecky.

Hlavní hrdinka zažívá pocity souznění i osamění. „Už jste byli v New Yor­ku? Líbilo se vám tam? Jak se vám líbí tady? Věříte na nebe?“ klade dál neodbytné, někdy i rýmované otázky: „Do you like pain/ rain?“ Nečeká od­pověď, kombinuje a z otázek vycházejí nonsensy: „Už jste byli v nebi? Jak se tam cítíte?“ Je jako pokažený hra­cí strojek – stále znovu se zklamává, znovu trpí, historie se opakuje.

Lyrické, intimní pasáže choreografka prokládá komickými. Výstup s har­monikářem, jenž mocným barytonem pěje Oči čornyje, obstojí jako klaunské číslo – má perfektní timing, autentický prožitek viditelný v mimice hereč­ky. Umně pracuje s motivy, přenáší je nenásilně do dílčích obrazů (tanec s pánským sakem, striptýz s prova­zem aj.). Energie, s jakou Charlotta Öfverholm vstupuje na jeviště, stejně tak osobní vklad, jsou obdivuhod­né. Spojení současného tance a prvků baletu, kabaretu a herecké akce, hu­moru a tragiky je akurátně vyváženo a svědčí o velkém nadhledu. Podob­ně jako v Lynn i zde se herečka umí vysmát sama sobě, i když je to smích posmutnělý.

Po odchodu harmonikáře zůstává po­stava ženy opět sama. Obléká se do starorůžového pláště, zpívá se zkrá­cenými samohláskami českou lidovku Hej lásko, lásko, ty nejsi stálá. Hlas se jí chvěje, klesá do nižších poloh a hroutí se do křesla, přidává ale na intenzitě hlasu. „Zapni hudbu, pro­sím,“ dává anglicky signál zvukaři. Rezignace převládla.

Z divadelního sálu vycházím okouzlena v rytmu písně Love Me Or Leave Me od Niny Simone, jež stylově zní z repro­duktoru. Viděla jsem naléhavé, jímavé, ale i vtipné, divácky čitelné představení s vynikajícím hudebním doprovodem a light designovou dokonalostí.

Komentáře k článku

Nový komentář