Osamění mezi volejbalistkami

[Helena Kunčarová] Jedinou kulisou ve včerejším tanečním představení Superimposing německého choreografa Stefana Drehera byla volejbalová síť, skoro jediným účinkujícím byl Dreher sám. Superimposing se dělí na dvě nepropojené části, tedy alespoň na první pohled. Mnichovský choreograf v nich pracuje s opakujícími se tanečními čísly, inspiraci čerpá z různých odvětví života; z rozličných taneční stylů, z přírody či sportu. Našel dokonce tanečně-pohybové prvky i ve vlajkové signalizaci. Již volejbalová síť odkazuje na jeho největší inspiraci, kterou si vzal právě ze sportu, který ale pohybově stylizuje.

Na nevyvýšené jeviště přichází mezi diváky s batohem jako turista a začne se rozcvičovat. Stylizovaně posouvá pouhé mechanické cviky na protažení do taneční roviny. Celá inscenace se nese v duchu nesouvislých výstupů - když se krátce protančí, začne anglicky číst dopis plný prázdných frází o počasí a deštníku. Pečlivě složený dopis vytažený z kapsy evokuje jeho opuštěnost ve světě, všichni ostatní jsou hrozně daleko, ale on zůstává uprostřed ohromného jeviště docela sám, s touhou po jakémkoli kontaktu. Pomocí dopisů, nebo emailů si připomíná blízké lidi, ale protože nikdo z nich není nablízku, snaží se navázat kontakt s divákem, když píše z Olomouce. Osamění v prostoru vyjadřuje duševní samotu. Naštěstí Dreher nezůstává jen u lítostné polohy, ale koření Superimposing i humorem, třeba vlajkovou abecedou s ponožkami.

Úvodní výstupy, ve kterých se rozcvičuje, střídá s pseudorobotickým či pozměněným baletním nebo streetovým tancem a jakoby se s každou novou taneční polohou měnil i Dreher sám. Pohybuje se prostorem různými způsoby a využívá celou jeho plochu. Repetetivními sportovními výstupy odkazuje k lidskému stereotypu a každodenní životní automatizaci. Naráží do diváků i do zdi, síť mu pak slouží jako symbolická překážka.

Po druhé polovině představení se celé jeviště zaplní volejbalistkami a změní se v hřiště. V této chvíli se Superimposing transformuje do čistě sportovní akce, kterou ale na konci Dreher zase vyváží čtením. Funguje tady pokroucený princip divadla na divadle, moc málo si uvědomujeme, že sport má s divadlem velmi mnoho společného. Chvíli trvá, než se diváci oprostí od zavedených divadelních konvencí a začnou fandit a tleskat. Dreher prezentuje svůj život jako něco nesmírně náročného, srovnává ho dokonce s polární výpravou, kterou také svoje tanečně-pohybové dílo zakončí. Závěrečné klanění absolvují jen vítězky.  

Síť potřebuje tým

[Dominika Šindelková] Rozhovor s mnichovským choreografem Stefanem Dreherem byl tak uklidňující a příjemný, že jsem v podstatě ani neposlouchala, co mi říká, a jen jsem se nechala unášet vibracemi jeho vyrovnaného hlasu. Myslím, že začnu brzo také dělat jógu, protože být ve 44 letech v takové formě asi stojí za to.

Na festivalu reprezentujete tvorbu mnichovské umělecké skupiny Loving Lucy, můžete nám přiblížit činnosti této skupiny?

Ono v podstatě nejde o skupinu v pravém slova smyslu, neboť realizační tým se projekt od projektu obměňuje, jediným scelujícím prvkem je to, že se jedná výhradně o mé choreografie, takže je to primárně moje scéna, kde účinkuje řada hostů. Působím jako choreograf, tanečník, lektor, a také mám na starost řadu produkčních a organizačních záležitostí, s tím mi však pomáhají ostatní, takže vlastně musím říct, že nakonec tím kolektivem asi jsme.

Mimo jiné jste také instruktorem jógy, do jaké míry ovlivňuje jóga váš tanec a vaše choreografie?

Ovlivňuje a moc. Józe se věnuji již řadu let, několikrát týdně dávám lekce, které však pojímám jako alternativu tanečního tréninku. I když je to spíše učení než tanec, myslím, že jako základ, z něhož se může tanec dále vyvíjet. je jóga ideální. Jogínská filosofie je extrémně inteligentní záležitost. Jedná se o komplexní logický a smysluplný systém, který mi při tanci pomáhá. Nejde o systém pohybů, ale převážně o zbystřování smyslů, hledání rovnováhy a přesnosti, z nichž teprve vychází vlastní pohyby.

Jak byste blíže charakterizoval vlastní taneční styl? Odkud mimo jógu ještě čerpáte?

Je to postupně se vyvíjející organismus, jenž je poznamenán mými osobními zkušenostmi a lidmi, se kterými jsem se v profesním životě setkal a spolupracoval. Při své práci se nejvíce zabývám otázkou, odkud a jak vznikají naše pohyby. Snažím se své pohyby motivovat, zkoumám, jak vznikají a co znamenají, a přitom neustále hledám nové způsoby vyjadřování.

Má taneční divadlo v Mnichově a celkově v Německu silnou tradici, nebo se stává, že hrajete i v poloprázdném sále?

Bohužel stává, zvlášť v posledních letech postupně ubývá diváků. Hledat příčiny, čím to je, by asi zabralo hlubší zamyšlení, ale osobně si myslím, že téma současného tance asi není pro většinové publikum tak lákavé. Tanec už dávno není jen o extrémně precizních baletních výkonech, které však stále lidé chtějí. Místo toho jde spíš o celkovou taneční reflexi, vymezování se vůči tradici a hledání nových výrazových prostředků, tápání. A na tohle se jen tak někomu dívat nechce… Chybí nám zkrátka tradice přijímat nové impulzy, která je v zemích jako Afrika, Čína, a celkově v Asii, u tance naprosto běžná.

Konkrétně k produkci Superimposing. Co je hlavním tématem tohoto díla?

Superimposing je vlastně takové torzo nezdařeného projektu, jež jsem se pokoušel realizovat s hamburskou choreografkou Victorií Hauke. Pracovali jsme na dálku. Pomocí emailové a telefonní komunikace jsme dávali dohromady dva koncepty, což ovšem úplně nevyšlo. Hlavním tématem je osamocení, v němž se promítá také zklamání z nezdařeného projektu. Síť potřebuje tým.

V anotaci popisujete jako hlavní inspirační zdroj myšlenku Milana Kundery. Jak Kundera s inscenací souvisí?

Inscenace je inspirována jednou povídkou, v níž Kundera popisuje planetu, na níž žijí lidé, kteří disponují gestovým systémem, jenž je typický vždy pro jednoho konkrétního jedince. Každý má tak své vlastní originální pohyby. V našem světě to tak ale nechodí. Vysoce individuální pohyby existují pouze v omezeném počtu. V běžném životě používáme velmi skromnou škálu gest a pohybů, kterou opakujeme stále dokola. Na scéně se mi však najednou otevírá prostor pro hledání zcela nových netypických pohybů. A to je jádro mé tvorby.

A co s ní má společného Robinson Crusoe? V inscenaci jej citujete...

Samotu. Izolaci. Je to geniální román.

Superimposing je koncipováno jako taneční sólo s ženským volejbalovým týmem. Znamená to, že se v dámské společnosti cítíte izolovaný? A proč zrovna volejbal?

Přesně tak. Ačkoliv nevnímám přílišné rozdíly mezi mužem a ženou, tak tímto kontrastem částečně tematizuji vztah mezi nimi. Ale naprosto upřímně musím přiznat, že myšlenka se zrodila tak, že jsem chtěl na scéně síť, nu a síť potřebuje tým… Takže je to až sekundární asociace.

Dnešek je Vaší českou premiérou, jste napjatý?

Přesně tak. Zdá se mi však, že u vás má současný tanec poměrně silné zázemí, takže se těším. Je to moje téměř poslední repríza Superimposing, tak v tom bude patrně i krapet nostalgie…

Stefan Dreher je tanečník, choreograf a pedagog žijící v Mnichově. Vystudoval essenskou Folkwang Hochschule für Musik, Theater und Tanz u Piny Bauschové. Poté prošel angažmá u Joachima Schlömera a četných belgických choreografů, filmařů a výtvarníků. Společně s ostatními tanečníky, herci, spisovateli a umělci založil v roce 2002 skupinu Loving Lucy.

Komentáře k článku

Nový komentář