Pohádky jen pro nebojácné

[Helena Kunčarová] Za včerejšího mrazivého počasí proběhly v šapitó tři pozoruhodné pohádky. Hercům Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU z Prahy nedělalo nejmenší potíže strhnout pozornost převážně dětského publika. Herci se soustředili na práci s novými materiály loutek a jejich všemožnou kombinací, některé klasické pohádky převrátili a pozměnili.

V první pohádce Když zvířátka hrají divadlo využily herečky Johana Vaňousová a Jana Kollertová v současnosti oblíbený princip inscenování divadla na divadle. Zvířata nejen z pralesa v podobě barevných polštářovitých loutek se rozhodla, že si zahrají divadlo – pohádku O Červené karkulce. Herečky/ improvizátorky pak uvařily z jednoduchého námětu sytou pohádkovou míchanici. Režisér nosorožec zvolil do role Karkulky zprvu němou kachnu, která ho nadchla svým rapovým číslem. Nakonec se pohádka trochu zvrtla a nerudný režisér, jak to i v normálním životě bývá, zůstal sám, protože kačenka se zamilovala do upozaďovaného šakala, a prasátko, kterému upadávala hlava, když se leklo, se skamarádilo s bojácným slonem. Nápaditá scénografie Jitky Hudcové vytvořila nové možnosti použití zadní loutkové stěny. Scénografka sešila svislé, barevné pruhy látek, kterými lze v jakékoliv části prostrčit plyšové loutky, které se tak po scéně pohybují specifickým způsobem. Celé představení doprovázely výbuchy smíchu, mezi divácky nejvděčnější momenty se zařadily spontánní vtipné situace, při nichž se mnohdy odbouraly i samy herečky.

Nejvhodnější schéma pro dětské představení je improvizace zakotvená v pevném tvaru a tento způsob uchopení předlohy zvolili studenti pro všechny tři pohádky. Společným prvkem pro všechny pohádky byly písňové vložky. Protože dětský divák neudrží dlouho pozornost, je píseň dobrý způsob, jak ho vtáhnout do děje.

Hravý Tomáš Běhal alias pan Vampýr zahrál pohádku určenou jen pro nebojácné děti. Slabší nátury se raději ukryly v náruči rodičů. Po prvotním šoku z bílé popráškované tváře a změněného hercova hlasu bylo jasné, že na rozdíl od předchozí pohádky vyvolá u dětí docela jinou emoci. Zvolil totiž druhou možnost, jak inscenovat a interpretovat pohádky - první je s humorem, druhá využívá strachu, protože děti se bojí rády. Předvedl jim proto pozměněnou verzi pohádky Baba Yaga. Originální byly i loutky – od obyčejných látkových panenek (Jeníček a Mařenka) přes barbie s dřevěným pahýlem, kterým každého nakopla (jejich macecha Kleopatra), až k akordeonu se zelenýma odlepovacíma očima jakožto Baby Yagy. Nejvariabilnější se ukázala dvoudílná loutka – provázkem svázané samorosty. Ty představovaly strom, na který měl Jeníček vylézt, i chaloupku ježibaby. A nebyla by to novodobá pohádka bez moderních vymožeností. Strom, na který se Jeníček snažil vylézt, nebyl obyčejný strom, jak si Jeníček myslel, nýbrž výtah.

Poslední pohádka Dešťová víla slepovala jednu tradiční a jednu netradiční pohádku do jedné. Po úvodní písni Prší, prší, kterou si s herci zazpívali i diváci, si v ní vyhráli s variabilním nočním stolkem, který byl hlavní hrací plochou. Jedna linie pohádky se totiž nesla v duchu lásky dvou voňavkových flakónů, přičemž v této části se objevoval mírně klišoidní a sexuální podtext, aby se nenudili ani dospělí. V druhém paralelním příběhu jsme sledovali boj o dešťovou vílu. Obě linie příběhu se zapletly v polovině pohádky, kdy se flakónky vydaly vílu zachránit. Při použití vodních a ohňových efektů se tajil dech všem.

Hravé, nově pojaté pohádky upoutávaly pozornost živým hudebním doprovodem a netradičními, variabilními scénami, využívanými se všemi svými detaily a do posledních možností. Nové druhy loutek ukázaly, že na jejich výrobu lze použít prakticky cokoliv, důležité je předmětu / loutce vdechnout život skrz člověka.

Pohádky jsou zlatej důl, ale pšššt!

[Doninika Šindelková] Rozhovor se studenty KALD Damu Johankou Vaňousovou, Janou Kollertovou, Tomášem Běhalem a Tomášem Podrazilem o tom, jak se dělá alternativa, proč se mladí loutkoherci bojí angažmá, proč nezaloží vlastní divadlo a jak se vlastně „šmrdlá s loutkama“…

Vy jste vlastně všichni studenti absolventského ročníku Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU, v čem se vaše katedra liší od své činoher- ní sestry?

Tomáš B.: Já si myslím, že je to právě už v tom názvu alternativní. Zkrátka u nás se hledají jiné výrazové prostředky, než je právě klasické jednání, jak ho známe z činoherních divadel, tedy jednání ryze herecké, kdy herec přejde zleva doprava atd. My se soustřeďujeme více na pohyb nebo třeba práci s loutkami a celkově se všemi rekvizitami. Je to taky rozhodně fyzičtější divadlo.

Jana: A k tomu alternativní divadlo využívá mnohem častěji metafory a víc se soustřeďuje na vizuální stránky inscenace, prostě neservíruje realisticky lidem to, co můžou vidět ve filmu, ale využívá tu možnost, že může použít složité divadelní metafory.

Tomáš B.: Které my máme moc rádi…

Jana: Asi se to nedá nijak přísně oddělovat, co je a co není alternativa, protože dneska už to hodně splývá, takže spousta činoherců využívá alternativní prostředky. Můžeme se výrazněji lišit možná v konfrontaci s klasickými činoherními divadly, kterých je ale pořád hodně, takže je vůči čemu se vymezovat.

Dalo by se říci, že váš ročník funguje víc jako kolektiv než soubor osobností?

Jana: Včera právě Tom v jednom rozhovoru moc hezky řekl, že na divadle činoherním vládne fenomén toho, že se díváte na osobnost – čím je známější, tím bližší si pak divák vytvoří vztah k dané postavě. Zatímco v divadle pohybovém nebo loutkovém tomu tak není, ačkoliv už taky samozřejmě využíváme spoustu činoherních postupů a nejsme jen schovaní za loutkou jako loutkoherci dřív. Já po představení málokdy slyším, že by mě někdo chválil konkrétně za mou roli, ale vždycky spíš hodnotí výkon kolektivu herců a představení jako celek. Navíc naše představení jsou dost často dělána kolektivní režií, a tak většině z nás jde na prvním místě o to, jaké bude představení, než o to vyexhibovat na jevišti svoji osobnost. Tomáš B.: Jak komu, samozřejmě…

Komunikují spolu vzájemně obě herecké katedry? Spolupracujete na některých projektech také s činoherci?

Johanka: Tak maximálně na večírcích a výletech… A občas jsou na škole projekty, kam se může přihlásit do konkurzu kdokoliv, ale většinou do toho činoherci nejdou, protože mají tolik práce, že nic navíc už ani dělat nechtějí… Takže se potkáváme naprosto minimálně. Navíc naše rozvrhy jdou taky horkotěžko skloubit.

Tomáš B.: Jim jde spíš o nějaké zdokonalování sebe sama a těch alternativnějších projektů se asi bojí. Jakoby šlo víc o to pozlátko než o přijímání nových impulzů.

Letos tedy končíte, máte nějaké jisté vyhlídky, plány, popřípadě angažmá?

Johanka: No, jde o to, že lidi z činohry, protože se stydí jít do projektů, tak si ta angažmá hledají, ale nás by asi trochu omezovala. Je teda pravda, že nám nikdo žádná nenabízí a loutkových divadel je v České republice mnohem míň než činoherních… Ale většina z nás je zvyklá pracovat po svém a ne na to nechat si něco diktovat nebo chodit do divadla jako do továrny každý den. My jsme tak prostě vychovaní.

Tomáš P.: Tos´ řekla nádherně…

Johanka: Je pravda, že pár z nás opravdu nějaké angažmá získalo (v loutkových divadlech v Plzni a Mariboru) a ostatní budeme asi tak nějak na volné noze. Ale stejně budeme všichni spolupracovat na dalších projektech.

Tomáš B.: Pro mě je fakt hrozná představa, že bych někdy měl hrát divadlo, protože musím a ne protože chci. Potřebuju svobodu výběru a možnost říct: tohle dělat nechci, což si herec v angažmá nemůže dovolit.

A neuvažujete o tom, že jako ročník založíte vlastní divadelní skupinu?

Tomáš B.: To se pravděpodobně ukáže až časem, jenomže ten desetičlenný kolektiv asi už nikdy dohromady nedáme. Ale kdo ví.

Jana: Záleží, jestli k tomu budeme mít příležitost.

Johanka: Zároveň nás vždycky můžou nějakým způsobem přiživovat a spojovat ty pohádky, které hrajeme po dvojičkách, po trojičkách a budeme v tom určitě pokračovat, protože to je výborná věc, jak si vydělat peníze.

Tomáš P.: Pššššt!

Tomáš B.: To jim neříkej!

Jana: Zlatej důl!

Johanka: Dvacet minut mrdláš loutkama a dostaneš litry… Takže rozhodně budeme spolupracovat.

Dalo by se tedy říct, že pohádky jsou hlavní oblast vašeho zájmu?

Tomáš B.: Ne jenom pohádky, ale celkově loutkové divadlo. Konkrétně pohádky už dost často vznikají jen na objednávku, kdy si nás třeba pozve festival s tím, že chce tři nové. Tak vznikla třeba i Děšťová víla. Jana: Je to momentálně asi nejpraktičtější způsob, jak se na volné noze uživit, protože dětských diváků je všude dost. Zároveň se však snažíme, aby v našich pohádkách byla vždy i jakási rovina pro dospělé, protože máme také ambice dělat představení i pro ně, což už je ale produkčně problematičtější. Na to už musíš mít divadlo. A u nás je asi největší problém ten, že nám chybí vůdčí osobnost, která by nás sdružila pod jednu střechu a umělecky vedla soubor. Náš ročník má tu nevýhodu, že mu schází paralelní režisérský ročník. Potřebujem režiséra, pak by mohl vyjít projekt vlastního divadla.

Komentáře k článku

Nový komentář