Vidíte, jak trpím?!

[Dominika Šindelková] Košické Štátne divadlo se odvážně zcela mimo svůj obvyklý dramaturgický plán chopilo jedné z nejinscenovanějších antických tragédií na světě a plně v duchu současného divadelního jazyka přiblížilo Médeiu dnešnímu chápání a cítění. Na takovou klasiku však ne každý divák slyší, zvlášť když chór sděluje doplňující údaje s popovou naléhavostí, která se tu a tam setká s lidovou notou a beatovou linkou. Ovšem skutečnost, že autor hudby Marián Čekovský získal cenu Dosky 2009 za nejlepší scénickou hudbu, bychom neměli opomíjet. Svědčí o tom, že Slováci to takhle mají rádi… Někdo to může nazvat poetičnem či nejvyšší aktualizací, někoho to rušilo v dosažení katarze, někoho budilo ze spánku. V každém ohledu jde o odvážný krok. Kudrnaté hlásky zpívající o utrpení se derou z našich rádií den co den a nijak nesouvisí s našimi skutečnými životy a strastmi. Měli- li jsme s hudební složkou inscenace problémy, můžeme vůči ní být lhostejní stejně jako v běžném životě.

Režisér Michal Vajdička moc dobře ví, co dělá. Chór u Euripida nehraje žádnou zásadní roli, tak proč by nemohl jeho roli nanejvýš popularizovat? Chcete novou klasiku? Máte ji mít! Chór se tak stává dívčím pěveckým sborem, který v inscenaci zastupuje ženský princip a porotu u soudu obhajující zoufalé činy Médeiny – „Jsme s tebou. Chápeme tvůj velký žal!“ Ale toho vůbec není zapotřebí, ona se totiž Médeia docela dobře obhájí sama. Vajdička umocňuje Euripidovy snahy dát divákovi možnost pochopit, proč došlo k tragédii a uvědomit si její nevyhnutelnost. Koncipuje celou inscenaci jako sondu do nitra duše hrdinky, jež překračuje morální a společenská tabu. Nezpochybňuje Médeinu odsouzeníhodnost, sám ji staví před soud, avšak zároveň se zprošťuje povinnosti vyřknout nad žárlivou vražedkyní konečný rozsudek. Ortel je na divácích, kteří jako přísedící u soudu sledují podrobnou rekonstrukci zločinu z vášně. Předsedkyně soudu a náčelnice sboru v jedné osobě řídí shůry celý proces, volá na lavici svědků loutkové zástupce mužských představitelů tragédie, kontroluje, zda všechno běží podle zápisu a všichni svědomitě plní předepsané role. Děj je při tom osekán pouze na klíčové události, líčící Médeinu motivaci a prohřešky. Médea tak vysvětluje, jak se oddaná manželka a matka stala několikanásobnou vražedkyní. A dělá to s grácií a planoucím srdcem!

Médeia Dany Košické je vznešená, hrdá a nádherná žena, ale už ne nadlidská čarodějka. Je aktivnější, vášnivější, vznětlivější než její literární předloha a tím mnohem lidštější. Kope kolem sebe agresivně jako zuřivý býk, zatíná pěstičky, buší do stěn, pláče, kopne si i do hadrových panáků, symbolizujících beztvarost a bezpáteřnost nenáviděného světa velkých mužů Iásona a Kreóna – „Hadra odporná!“ – ale už nečaruje. Jediné její kouzlo spočívá v její síle. Té ohromné vnitřní síle, jež motivována touhou po pomstě dovede ji až k činu nejstrašnějšímu –

vraždě jejích synů. To vše jen k hanbě mužského pokolení. Žena bývá zbabělá, ale učiň jí, milenče, křivdu, pak více ovlivněna láskou než rozumem dá ti pocítit sílu nezlomného zla! A to za cenu stonásobné vlastní bolesti. Košická tvaruje vnitřní muka hrdinky pomocí nejjednodušších výrazových prostředků – jednoduchých gest, pohybů, grimas, přitom její fyzické nasazení permanentní vnitřní napětí rezonuje prostorem soudní síně od začátku do konce. Nikdo tak nedokáže hodit kamenem…

Nevylučuji žádné formy…

[Vojtěch Varyš] Režiséra Médey Michala Vajdičku jsme zastihli po představení v klubu Moravského divadla Olomouc v tichém usebrání nad plechovkou energetického drinku a vyrušili jsme ho spolu se dvěma fotografy a jedním kameramanem. Moc se mu do toho nechtělo, ale nakonec na mé otravné otázky odpovídal statečně.

Jste pokládán za experta na současnou irskou dramatiku, čím vás zaujala antika?

Ale to není pravda! Sice jsem začínal irskými texty, ale mám toho za sebou mnohem víc, od Shakespeara po antiku. Je to tím, že jsem k Médeie našel klíč.

Co pro vás znamená Médeia jako postava?

To je těžká otázka. My jsme se o tom bavili dva měsíce a vždycky jsme byli na vážkách, jestli Médeiu omluvit, nebo odsoudit. Nevím, co k tomu říct. Každopádně princip, jaký nastolil Euripides, tedy že se k její vině nevyjadřuje a nechá to na vážkách, to je způsob, jakým přemýšlím i já. Nechci odsoudit člověka bez toho, abych si vyslechl jeho názor.

V té inscenaci jsem cítil jisté napětí mezi formálními prvky a stylizací na straně jedné a expresivním herectvím na straně druhé.

Hovoříte o formě. Těch forem je tam víc, hledali jsme ty, které napomohou výkladu textu. Já nevylučuji žádné formy, stylizaci, symbolické herectví… měli jsme potřebu vyprávět těmito formami, tak jsme jimi vyprávěli.

Výraznou roli v inscenaci hraje také hudba.

Ke spolupráci jsem přizval slovenského hudebního skladatele, známého i z popové scény, Mariána Čekovského. Padli jsme si do noty.

Byla to vaše první spolupráce?

Byla to naše první spolupráce, předtím jsme se znali jen zběžně. Jsme stejná generace a máme tím pádem stejné hodnoty. Nyní chystáme Shakespeara na Hrad. Je to komedie, Oko za oko, ale myslím, že se tam zas dostane nějaká podstatná výpověď, nebude to jen komedie pro komedii.

Chystáte také něco v Košicích?

Bohužel ne, jsem nyní velmi vytížený, takže tam nic nechystám. Bohužel proto, že Košice jsou divadlo, které mě v podstatě objevilo. Dělal jsem tam svou první profesionální inscenaci a pak ještě čtyři nebo pět dalších. Je mi líto, že to teď nevychází, vnímám účinkování v Košicích jako povinnost. Opravdu, jako povinnost.

A poslední – festivalová – otázka. Jste na Floře podruhé, jak ji vnímáte?

Ano, podruhé, festivaly jsem více vnímal jako student. Tím, že jsme všichni tak vytížení, sem přijedeme jen na osm hodin a rychle se vracíme, takže tu fes- tivalovou atmosféru vůbec nezažijme.

Bohužel, takhle je to zařízené.

Michal Vajdička se narodil se v Martině. V letech 1999– 2004 vystudoval divadelní režii na VŠMU Bratislava v ročníku Petra Mikulíka. Absolvoval inscenací hry Martina McDonagha Osiřelý západ, která získala ocenění na studentských festivalech v Brně a v Bratislavě. Věnoval se světelnému designu, jako režisér pracoval v řadě slovenských divadel (Košice, Zvolen, Martin, Nitra, Prešov, Městské divadlo Bratislava, Slovenské národní divadlo, Aréna Bratislava…), hostoval mj. také v Národním divadle v Brně. Zaměřuje se často na hry irské provenience. Jeho inscenace Krásky z Leenane autora Martina McDonagha získala v roce 2005 tři nominace na cenu Dosky a nitranská Portia Coughlanová (2007) byla oceněna dvěma Doskami a v roce 2008 také uvedena v rámci DF. Michal Vajdička patří k výrazným talentům současné slovenské režie, klade důraz na práci s hercem, psychologickou pravděpodobnost i moderní divadelní řeč. 

Komentáře k článku

Nový komentář