Snad nikdo dnes nesymbolizuje téma festivalu, nová klasika, více nežli režisér Jan Mikulášek. Včera jsme měli možnost spatřit jeho fascinujícího Hamleta. Ve čtvrtek nastane Divoká kachna. Jako lejno na svatebních šatech se pak občas vyjímají ve všeobecné chvále kritické hlasy – jenomže bez nich by to nešlo, bez pochybovačů by nemohlo jít o živé divadlo, o novou klasiku. Jako ironický špendlík do slušivého oblečku pozitivních ohlasů je ve festivalovém katalogu u Hamleta ocitován též názor Lenky Šaldové, „Celé představení je mozaikou nesourodých situací a promluv, vnějškových ozvláštnění Shakespearova textu, ze kterého režisér vyškrtal vše, co je nad rámec rodinného příběhu (Fortinbrasem počínaje a hrobníky konče). Jan Mikulášek totiž neměl ambice skrze Hamleta či nad Hamletem cokoli říci. Jen si hraje s jevištním tvarem, se žánrem, s hereckou stylizací. Výsledkem je prázdně formalistní představení – ostatně takové podle mě ale byly už jeho slavné ostravské inscenace Tří sester či Evžena Oněgina.“ Jak jsem zjistil i v pauze na včerejším Hamletovi, není to úplně ojedinělý náhled. Nejde jen o to, že pro některé z nás, třeba pro mne, Mikuláškovy inscenace promlouvají hlasem jasným a neztenčeným – a třeba Evžen Oněgin patří k nejsilnějším citovým zážitkům, co jsem kdy na divadle prožil – ale především o ten boj proti hře, hraní, hraní si a formalismu. Cožpak v divadle jde opravdu o něco jiného než o hru, než o formu?

formu?

Komentáře k článku

Nový komentář