„Člověk se nediví, když nějaký ten otec zemře…“

[Kristýna Gavendová] Včera se na scéně Moravského divadla v Olomouci odehrál nevídaný počin, ve kterém byl svérázně interpretován Shakespearův Hamlet. Pod tímto nezměněným názvem bylo také představení uvedeno.

Notoricky známá předloha nebyla nijak zneuctěna, jen si s ní režisér Jan Mikulášek poradil skutečně po svém. Na scéně se neobjeví elsinorské hradby, ale poněkud strhaný měšťanský byt první poloviny 20. století, který v inscenaci plní jak funkci interiéru, tak exteriéru. Pokoj, přestože je postaven realisticky, v doprovodu dění na jevišti tvoří celkově expresionisticky laděnou výpravu. Inspirace filmem je u Mikuláška nepopiratelná, prostor je směřován do hloubky, ale je velmi nepravidelný, plný ostrých rohů a různých zákoutí, což zrcadlí duševní stav hrdinů. Scénograf Marek Cpin zde věnoval obrovský prostor detailu, který koresponduje s dramaturgickým výkladem Hamleta (například královská koruna je odložena na staré televizi, což je snad symbol nečinnosti vlády). A s tímto stylem souzní i pohyb herců na jevišti, objevuje se spousta originálně řešených momentů - například souboj Hamleta a Laerta, kdy aktéři místo šermování pouze pohybují meči po zemi, ale tělem reagují na údery. Za povšimnutí také stojí moment, kdy se Ofélie topí: tančí v bublinkách vyfouknutých z bublifuku a kolem sebe má rozvěšené plyšové žraloky, se kterými si v předchozích výstupech hrála.

Ve většině případů je pohyb postav stylizován, dokonce se zde utváří živé obrazy, které ještě chvíli po svém opětovném rozhýbání zůstávají v mysli diváka.

Zajímavá je také hudba, jež se pohybuje v obrovském rozmezí: od Karla Gotta až k pouhým ostrým stenům za doprovodu klavíru, a dotváří tak celkovou atmosféru. Její výběr je v této inscenací vůbec důležitou záležitostí, protože ať už se jedná o Gotta nebo třeba píseň z filmu Adamsova rodina nese svým textem či atmosférou význam.

Ale jaký je význam a vyznění celé inscenace?

Hamlet je zde zobrazen jako mladý muž, který není myšlenkově (jiné je to u projevu) odpoután od reality. Jan Mikulášek o něm tvrdí: „Hamleta beru jako civilní postavu, není to žádný intelektuální hrdina, který si umí se vším poradit.“ A právě v tom je nám všem možná generačně bližší, právě v tom možná spočívá originální vyznění této „nové klasiky.“ Hlavní postava (jedinečně ztvárněna Jiřím Vyorálkem) je plná chyb - od své nejistoty, nevyrovnanosti přes určitou neurvalost až k podivným vztahům k ženám, ne zřídka agresivním.

Ústy Urbánkova překladu zde režisér promlouvá o krizi vlády, špíně státu, ale především o nefungujících rodinných vztazích.

Celé představení je důsledné, herecky, výpravně či tematicky se neodchyluje od nastolené poetiky. Představitelé hlavních postav si vzájemně dávají prostor, nesnaží se vzájemně triumfovat a nechávají vyniknout už tak výrazného Jiřího Vyorálka.

Tato spolupráce dává obrovský prostor divákově fantazii. Tím, že vše „klape“, nic nechybí, nic nepřebývá, není třeba zamýšlet se nad jednotlivými úseky představení a publikum si pak může vychutnat jednotlivý celek.

Žánrově je Hamlet posunut do roviny tragikomedie, neboť i přes palčivě tragicky-ironické vyznění balancuje na hraně komiky, která je zde, opět v duchu expresionismu, přítomna díky hyperbole. Právě díky celkové atmosféře je otázka stylizace postav o to zajímavější, neboť se díky pochmurnosti místy zdají být až neživými, a to právě v momentech, kdy si „připíjejí“ sklenicemi plnými hlíny nebo ji po sobě jinak různě rozsypávají.

Divákovi je zde vykreslena patologická rodina, kde se syn přetahuje se strýcem o matku (výborně ztvárněno scénou posouvajících se židlí), kde se ukazuje obraz skutečného zešílení, kde láska nemá místo a nikdo s nikým nenavazuje „normální“ vztah. Vše je jen úkazem, který díky své extrémnosti nepůsobí pravdivě, ale mluví o dnešní době možná mnohem víc než leckteré klasicky provedené inscenace.

Žijeme ve spěchu, žijeme ve stylizaci, vidíme kolem sebe nefungující vztahy. A člověk se pak nediví, když nějaký ten otec zemře.

Hamlet mi nepřispívá na nájem

Překvapivě neformální telegrafický rozhovor s hercem Jiřím Vyorálkem.

[Martina Pavlunová] Čekání na Hamleta z Provázku, Jiřího Vyorálka, jenž se po nedělním představení podroboval zasloužené sprše, bylo veselé. Na chodbě u šaten jsme si vyslechli samou chválu na režiséra inscenace Jana Mikuláška. Pavlu Zatloukalovi (představitel Hamletova strýce Claudia) styl Jana Mikuláška „vyhovuje, tak jako mi vyhovují verše jeho dědy Oldřicha“. Robert Mikluš (Hamletův sok Laertes) se přiznal, že nechce hrát Hamleta, protože je to otrava a rozhodně to není jeho vysněná role. Aspoň teda zatím. Pak se na chodbě objevil Michal Dalecký (Rosencrantz):

„Já sem Vyorálek, prej chcete nějakej rozhovor. Tak dělejte, já musim na pivo,“ spustil na kameru Dalecký v kožené bundě, ležérně se opíraje o stěnu, světabol v obrýlených očích.

„Jak se vám u nás hrálo, mistře?“ přistupuji na jeho hru.

„Nó, bylo to perfektní. Perfektní.“

„Máte raději kladné, nebo záporné role?“

„To je jednó, to je jednó-“

„K---a, kde mám brejlé? Dalecký!“ zní chodbou z mužské šatny.

„Omlouvám se, mistře,“ prchá dvojník směrem k šatně, v níž zmizí.

„Tak jsem ti to tam předtočil, Jirko.“

Po chvíli z šatny vychází Jiří Vyorálek ve známé kožené bundě:

„Já nic nevím. Takže jsem připraven.“

Představení Hamlet hrajete v mnohem menším Divadle Husa na provázku, jak se vám hrálo tady, před několikanásobně větším počtem diváků?

Tak bylo to trošičku jiný, než jsme zvyklí. Je to tady větší. Na věcech, které jsme například zvyklí hrát ještě intimnějc nebo lehčejc jsme tady museli přidávat. Ale jinak to docela šlo.

Reakce festivalového publika vás překvapily, nebo zaskočily?

Po přestávce reagovali tak, jak už jsme dlouho neslyšeli, to bylo příjemné. Trošičku se možná báli smát. Jinak byli velmi pozorní a vstřícní.

Toto představení hrajete od ledna loňského roku, jak se podle vás za tu dobu vyvinulo?

Snažíme se ho držet co nejvíc ve formě, jakou vymyslel režisér Jan Mikulášek. Protože je pevná a podle mě dobrá a přesná. Za ty dvě a půl hodiny, po které představení trvá, jsme si našli místa, ve kterých jsme se naučili ani ne odpočívat, ale spíš šetřit síly. Už to není třeba tak zběsilé jako na premiéře, daleko více si to užíváme.

Jak se vám rok a půl s Hamletem žije?

No, je to docela zábavnej chlapík. Akorát po sobě neumývá nádobí, nevysaje… Mám ho nakvartýrovanýho v bytě. Nepřispívá na nájem. Na povykládání je to normální chlap. Ještě tam s ním bydlí Myškin (kníže Myškin z inscenace Kníže Myškin je idiot, režie V. Morávek, pozn red.). Ono jich tam bydlí víc.

Takže si postavy odnášíte z divadla s sebou domů?

Co s nima mám dělat, přeci je nenechám venku. V divadle by jim bylo smutno, tak si je tam beru.

Herci mívají své vysněné role a Hamlet k nim patří. Platí to i u vás?

Tak je to role, které se člověk vlastně bojí. Přiznám se ale, že nemám vysněnou postavu, kterou bych chtěl mermomocí hrát. Nebaví mě totiž číst divadelní hry. Baví mě číst knížky, ale s divadelními hrami mně to moc nejde. Spíš se těším na práci s různými režiséry než na konkrétní postavu. Tady se to sešlo dohromady. Na Honzu Mikuláška jsem se těšil a on přišel s Hamletem. To bylo krásný.

Na čem teď pracujete? Koho si přivedete domů?

Teď už si nikoho z divadla nepřivedu, protože tuhle sezónu jsem dozkoušel. A někoho nového potkám až v září. Od návštěv mám na tři měsíce klid. Na to se docela těším. 

Komentáře k článku

Nový komentář