Radošinci mají ve Zlíně vždycky své okno

Glosovat představení Radošinského naivního divadla na zlínském festivalu Setkání-Stretnutie má přinejmenším jednu nespornou výhodu. První odstavec článku mám totiž dávno hotov a mohu jej beze změny přebírat z minulých vydání festivalového Sufléru. Takže: „Dlouhodobě tvrdím, že Radošinci do programu festivalu Setkání-Stretnutie nepatří. Formálně sice splňují kritérium původnosti, avšak svou desetiletí neměnnou poetikou a inscenačním přístupem nepřinášejí z dramatického či dramaturgického hlediska nic nového. Tuším, že za jejich neochvějně každoroční účastí jsou především pragmatické důvody: populární slovenský soubor je ve Zlíně milován a vždy spolehlivě vyprodá Velký sál Městského divadla.“

Pro odpověď, co s tím, si pro změnu vypůjčím citát z velkého klasika Járy Cimrmana, jehož poetika (či lépe řečeno poetika „jeho“ divadla) má s Radošinci mnoho společného: „Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.“ Neoddiskutovatelným faktem je, že stačí, aby se principál Radošinského naivního divadla Stanislav Štepka přišoural na zlínské jeviště v teplákách, důchodkách a rádiovce, pronesl větu: „Taký sen som mal, že som koňom, a ešte k tomu na Štrbskom plese“, a sedmisethlavý sál zlínských fanoušků spontánně aplauduje.

To Stanislav Štepka hraje dědu Viktora ve své nejnovější hře Mám okno, která rozhodně není špatná. S humorným nátěrem hovoří v posledku o vážných věcech, osamělosti, neporozumění, neschopnosti komunikovat se svými nejbližšími. Přitom si dokáže hlídat odstup od sentimentálního modelu laskavého kujónského dědečka-vdovce (Stanislav Štepka), který v domácnosti se sucharským synem (Mojmír Caban) a hodnou, leč neprůbojnou snachou (Maruška Nedomová) spiklenecky kazí slušně vychované vnučky. Jak se divák postupně dozví z někdy docela drsných příhod z rodinného alba, určit viníka zauzlené rodinné situace tak jednoduše nelze. Inscenace v těchto monolozích sklouzává k one man show, Stanislavu Štepkovi však nelze upřít vypravěčské mistrovství, s nímž zpočátku zábavnou historku překvapivě přesmýkne do krutosti a zase zpět. Atmosféru příběhu tak obohacuje trpký podtón, jenž vydrží až do otevřeného finále.

Z dramaturgického hlediska je tu řada nadbytečných výstupů: za všechny jmenujme popřestávkový obraz s vyšetřující policistkou, který připomíná nastavovanou televizní estrádu. Také se zdá, že forma kabaretní show, která je pro poetiku Radošinského naivního divadla typická, se tentokrát s posmutnělým laděním hry poněkud sráží. Sevřený tvar inscenace ředí zejména písničkové texty, kterých je přespříliš.

Stanislav Štepka se svým ansámblem sklidil ve Zlíně obvyklé standing ovations. A sklidil by je, i kdyby svým představením neotevíral jubilejní 15. ročník festivalu Setkání-Stretnutie. Mí mladší kritičtí kolegové mi každoročně přenechávají hodnocení Radošinců, k jejichž poetice si uchovávají distingovaný odstup. Rozumím jim. Je dopředu odhadnutelná. Ale je také spolehlivá. Je to málo? Tytéž otázky si za měsíc mohou klást v Hradci Králové na festivale Divadlo evropských regionů, kam Radošinci se svým Oknem míří. 

Komentáře k článku

Nový komentář