Luxus konceptu

[Martin Bernátek] Pondělní divadelní blok zahájila scénická „skica“ Divadla na cucky Vojcek_ koncept v režii Jána Mikuše. Jejím zařazením organizátoři zvýšili konto prvních uvedení na programu, rozšířili prezentaci místního olomouckého souboru a připravili pandán k večernímu představení Vojcka Divadla na Vinohradech.
Režisér Mikuš uvedl koncept jako představení (představení), které teprve vznikne. Nejprve inscenoval krátkou parodii besedy režisérů, poté rozehrál vlastní koncept dramatického fragmentu Büchnerova Vojcka. Při besedě Zdeněk Vévoda nabízí divákům čaj či kávu a pokouší se servírovat nápoje i dle požadavků herců a režiséra usazených u stolu uprostřed scény Divadla K3. Besednicí se prohlašují za tvůrce inscenace a dožadují se objednaného pitiva. Nakonec je ve zpomaleném výjevu Vévodovi podkopnuta noha, „číšník“ přepadává přes stůl, svrhává ostatní, řítí se dolů a rozlévá vodu, „režiséři jej v mžiku masakrují tácy a kopanci.
Následuje ostrá elektro hudba, střídání výjevů, obrazů a slov. Slečna leze na stůl a ve „vánku“ větráků jako modelka hovoří k publiku, jiná slečna (Vojckova družka Marie s dítětem) úmorně přitahuje na scénu reprák, ze kterého se ozývá křik nemluvněte, pak na něj usedne jako na „hajzl“, listuje biblí, vytrhává stránky a vytře s ní zadnici. Na plátno – zadní horizont – se promítá slideshow obrázků s převážně kresbami koně a ženy (od Picassa), na plátně se mihnou i Escherovy grafiky. „Skica končí“ režisérovým přednesem poetického textu-manifestu, který upomíná na skupinu slovenských básníků Osamelí bežci a akcentuje motivy člověka ručícího svým lidstvím za život v technické společnosti, běhu, objevování samoty a odpovědnosti v „samotnosti“ vůči okolí.

Přes tvrzenou „skicovost“ si organizátoři a režiséři dopřáli luxus zařadit na program ještě ani nerozdělanou práci (víc ani ne náčrtek natož črtu), zbytečně urputně snažící se „udat“ aspoň něco. Zde zjednodušuji a banalizuji, proto lomím psaní k sobě, jako koncept kritiky divadla, které ještě není divadlem.
Prostor: na scéně stojí stůl. Stůl ve veřejném prostoru, stůl v divadle, stůl v kavárně. Okolo stolu se kecá, za stůl se padá. Paraván, zástěna, obsceni- ta, ukrytí vraždy, soulože. „Mrtvola“ leze na stůl pod ubrus, při mrtvole se promlouvá, na stůl se leze. Stůl pódium, stůl-scéna, scénovanost-výřečnost, obscenita lásky-milosti, neadekvátnost mluvy, křivda na slově (velkohubé tlachy) a zrada jazyka (Vojcek je směšný když přitakává tlachu, „slovem“ odporu je pískot- „pouhý“ hlas). Nedůvěra a důvěra ve slovo (Escherova grafika „světa“, v jehož centru je Boží „Verbum“).
Zlo: Vojcek není Kašpar Hauser. Kde se ve Vojckovi rodí zlo? Ve stanovování vymáhání být k dispozici (vládnoucím)? Co je vymáháno na Vojckovi, jakou dispozičnost zastupuje Vojcek? Co stanovuje vojcka jako disponovatelný stav - dispozičnost moderní techniky, instituce školy, armády? Reprodukce prosby a požadavků do „mikrofonů“(instrumenty), dítě metaforicky předvedené jako reproduktor / zvuk z reproduktoru „dítěte“, mikrofony, elektronická hudba (ale i živý zpěv Marie na reproduktoru – dítěti?!). Technika projekce – skici, obrazy koně. Otázka fenomenologická: “Kdo zachrání návody k návodům?”. Vojcek běží. Jak disponovat běžícím? Je vymáháno „být k zastižení“. Vojcek je uváděn do pohybu – mezi rodinou, prací a přivyděláním - být k zastižení je i přistihováním (při vojenském cvičení, močení – Doktor se pohoršuje nad Vojckovým „ulevováním si“ na ulici, ale nakonec mu přidá plat), Vojcek je přistihující (Marii v darovaných náušnicích) a přistihovaný. Vojcek nemá být „po ruce“, jako sluha, Vojcek je strukturován průběžně samostatně vykonávanou práci být k dispozici. Nelze být něžný a nevinný a zároveň k dispozici. Lze být zlým (Hejtmanem, Doktorem nebo Marií) a být vymáhán k disponování (Vojckem)? Zlo je banální („Ať zemře jeden Žid“). Vojcek musí být přistihován v konání v řádném zaměstnání (ať má podobu pojídání hrachu nebo nošením výplaty domů). Snaha být zaměstnavatelům k disposici, být jimi k zastižení jako (smutný a podivuhodný) „materiál“.

Ján Mikuš: Muž, který se stal klaunem

[Vojtěch Varyš, Andy Fehu] Legendárního slovenského mima a režiséra Jána Mikuše jsme potkali ve foyer Moravského divadla Olomouc krátce před Špinarovým Vojckem a krátce poté, co jsme zhlédli jeho „skicu“ Vojcek_koncept na Konviktu. Na slovenské Wikipedii se dočteme např. „Ján Mikuš bol zvolený za poslanca NR SR vo volebnom období 2002-2006 za HZDS. V roku 2003 bola strana premenovaná na ĽS-HZDS. Je členom Výboru NR SR pre životné prostredie a ochranu prírody a Osobitného kontrolného výboru NR SR na kontrolu činnosti Vojenského spravodajstva.“ Ale to s tím úplně nesouvisí…

Jak dlouho jste zkoušeli dnešní kousek?
Dalo by se to počítat na minuty.

Co z dnešního konceptu uvidíme ve finálním útvaru?
Budeme pracovat s některými situacemi, ale budou jinak řazené. Marie a dítě by mohli zůstat. Mělo by jít o takové artistické a cirkusové výstupy, které musíme velmi ladit, pracovat na nich a domýšlet je do konce.

Proč Vojcek, co je na tom tématu zajímavého?
Vojcek je velkolepé téma. Objevil jsem ho už když jsem dělal přijímačky a nevěděl o divadle nic. Byl jsem z něj nadšen, je to určitě největší pokušení.

Souhlasíš s názorem Daniela Špinara, že každý režisér si chce udělat Vojcka?
Ano. Vždy jsem chtěl dělat třeba Shakespeara, ale postupem času jsem zjistil, že kanonické texty už pro mě nejsou úplně zásadní.

Do jaké míry vážně jste mysleli tu anotaci, která byla otištěná? Nakolik odpovídá tomu, co jsme viděli?
Moc ne. Bylo to psané narychlo, chtěl jsem Divadlo na cucky někam zamknout a společně přemýšlet o tom, co chceme. Můj cíl je najít společnou výpověď. To, co jsem napsal, jsem já sám, věci, které momentálně mentálně zkoumám.

Komentáře k článku

Nový komentář