Ten diškurs mě úplně schvátil!

Reflektovat derniéru, respektive poslední představení dokonce po jeho oficiálním ukončení, je trochu zvláštní. Psát po roce nejrůznějších vesměs nadšených ohlasů o inscenaci, o níž už bylo napsáno a řečeno skoro vše a to i dvakrát, je možná nošením dříví do lesa. Festivalový zpravodaj má však svá pravidla a navíc jsem se k Špinarovu vinohradskému Vojckovi nikde nevyjadřoval, tudíž prázdný list panu šéfredaktorovi dnes v noci přeci jen neodevzdám. Spíš než o recenzi ale půjde o takovou závěť – zamyšlení nad cestou, kterou tímto kouskem Vinohrady ušly. Špinarova inscenace Vojcka není přelomová, pokud jde o výklad nebo stylizaci, není to nikterak radikální nebo výtvarné divadlo. Jde o poctivé řemeslné, herecké divadlo, které přináší silný divácký zážitek a za které se žádná ze scén nemusí stydět. V podstatě to, co bychom si asi pod standardním zpracováním klasiky ve velkém konvenčním měšťanském divadle představovali. Jenomže takovéhle divadlo se tady moc nedělá a na Vinohradech už vůbec ne. Proto ten povyk, proto ta cena. Skutečnost, že Vinohrady jsou ochotny něco takového podstoupit, je vydávána málem za hrdinství - přitom jde spíše o cestu sebezáchovy. Tím ovšem celou věc nechci shazovat. Ve Vojckovi mnozí herci, ať už jen trošku známí (Batěk, Štěpánková) či velmi slavní (Stropnický, Vydra), v obou případech ovšem z televize, ukazují, že umí hrát a hrát si – a jak! Zejména Stropnického a Vydrovy groteskní kreace dávají rozběhnout na plné obrátky fantazii.
Jak parádní divadlo by ty Vinohrady mohly být, kdyby… Nebo Michal Novotný, začasto obsazovaný maximálně jako dobrácký mameluk, zde syrový a drsný Tambor (jinou pozoruhodnou kreací se blýskl v Marhoulově filmu Tobruk). Přemýšlím, co ty vinohradské ultras mohlo tak otrávit, co obecně na tomto typu divadla někomu vadí? Snad scény soulože? Ty jsou však podané vkusně, i když energicky a věrohodně. Nepříjemné a lepkavé téma, jak naznačuje režisér Špinar? Nebo ten obří plakát? Jak druhdy napsal Thomas Bernhard – svět chce být baven/ ale měl by být děšen/vyděšen zděšen. Jsem skoro osamocený v názoru, že pravým místem pro avantgardu jsou zejména plyšem a zlatem zdobené sály velkých měšťanských divadel. V případě Špinarova Vojcka nejde ovšem o avantgardu, ale kvalitní, moderní zpracování klasiky, přístupné širokým vrstvám diváků – jak dokazuje západní příklad, takovéhle divadlo je úplně normální, stejně jako normální na ně chodit a tleskat mu. Ó, Čechie, ty zoufalá, zoufalá země!

Daniel Špinar: Muž, který se směje

Vojcek z Divadla na Vinohradech je jednou z nejočekávanějších událostí festivalu. Režiséra inscenace Daniela Špinara jsme s fotícími a točícími kolegy otravovali netradičně před představením. Odpovídal rozšafně, nadšeně a se smíchem.

Dnešní představení je poslední představení Vojcka vůbec. Jaký z toho máte pocit?
Je zajímavé mít derniéru jinde než v domovském divadle. Sám z toho mám dobrý pocit a je to ještě umocněno tím, že dnes dokonce i hraju, protože jeden herec onemocněl. (rež. Špinar zaskakoval za Daniela Bambase v roli Ondřeje, pozn. red.)

Jak hodnotíte svoje dvouleté působení v Divadle na Vinohradech, které právě končí? S jakými očekáváním jste přicházel a s jakými pocity odcházíte?
Byl jsem naivnější, teď jsem poučenější, doba na Vinohradech byla strašně příjemná, měl jsem tam velkou svobodu, nelituju toho, ale pochopil jsem, že ten moloch je větší než já. Že je těžké pro umělce nebo divadelníka mého typu dělat v takhle těžkopádně rozjetém vlaku. Takže to hodnotím pozitivně, jako setkání se zajímavými lidmi, ale přesto jsem rád, že jsem už pryč (hlasitý smích).

Divadlo na Vinohradech se pokládá za měšťanské nebo konzervativní divadlo, čímž se odkazuje na ty původní Vinohrady, starou buržoazní čtvrť. Ta se ovšem dávno posunula jinam, dnes je to trochu čtvrť cizinců...
…taky je to gay čtvrť (smích).

A taky gay čtvrť, právě. Jestli tedy Divadlo na Vinohradech už není mimo? Jestli by se nemělo víc...
To je věc vedení. Já si myslím, že ano, ale je to názor od názoru. Současné vedení má trošku jiný než já, to se musí respektovat. Určitě by stálo za to mít v Praze kamennou budovu, která by šla trochu experimentálnějším směrem, ale problémy jsou i s magistrátem, který si něco takového zřejmě nepřeje. Podle mně by určitě stálo za změnu, posunout se směrem k tomu řekněme experimentálnějšímu směru. V takovémhle divadle současná moderní klasika samozřejmě rezonuje nejvíc, protože má zpětnou vazbu i s hledištěm, i s tím barákem, i v tom stylu, jak to je to udělené.

U nás pořád panuje názor, že jakkoli jiné divadlo se má dělat spíš po sklepích, malých prostorech, v továrnách… ale ten velký divadelní prostor a budova s nějakou historií tomu dává úplně jiné možnosti.
Přesně tak. Vojcek byl trochu zázrak. Všichni tušili, že to půjde ztuha, že to bude maličko náročnější na diváky i na herce, co jsou v tom baráku zvyklí hrát nějaký druh repertoáru. Všichni ale chytli příležitost za pačesy a bylo to prostě jiné. Šlo o dřeň, text je nádherný. Bohužel současný divák asi žádá něco jiného. To neznamená, že by proti tomu člověk neměl bojovat. Myslím, že je nutná nějaká obroda – diváci Vinohrad jsou většinou vyššího věku a když to řeknu hodně natvrdo, za deset let už tu prostě nebudou. Stejně by o ně tím pádem přišli. Musí hledat nové cesty k mladým, oživit tyhle věci, protože v klasice jsou úžasné texty. Vojcek měl konečně úplně jiný vzorek diváků, včetně lidí, co byli třeba poprvé v životě na Vinohradech. Začalo se tam něco dít.

Ve své druhé inscenaci na Vinohradech, Marii Stuartovně, jste šel možná ještě trochu dál.
Já jsem šel dál, protože je to ještě klasičtější hra než Vojcek, ale problém byl spíš v tom, že jsem pracoval se starším osazenstvem souboru a někteří herci nebyli úplně ochotní přistupovat na věci, co jsem vymýšlel. Takže inscenace nakonec nebyla tak přesvědčivá. I tak to byla zajímavá zkušenost a jsem rád, že k ní došlo. Určitě bych na to nežehral.

Za Vojcka jste dostal Cenu Alfréda Radoka. Vzal jste to v tomto kontextu i jako zadostiučinění? Jaký pro vás má ta cena význam?
Člověk je samozřejmě vždycky rád, když dostane nějakou cenu, určitě, ale pro mě ta cena byla spíše o zakončení takového hořkého působení na Vinohradech. Dostal jsem ji ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že tam končím. Tým, který na Vojckovi pracoval, si jí určitě zasloužil.

Čím vás láká Vojcek jako téma, jako text?
Mě to zaujalo tím, že... (chvíli přemýšlí). Ono už je to dávno, dělal jsem to před dvěma lety (smích). Důležitý byl kontext Divadla na Vinohradech, co se strašně tvářilo jako TO honosné divadlo – a Vojcek je něčím strašně chudý. Je o úplně zuboženém člověku na hranici lidské existence, nepříjemné téma, člověk si musí hrábnout na dno. Ukazuje témata společnosti, která jsou strašná – fanatizování, prachy, rozpad rodin, téma je masochistické... v době krize to současný člověk asi nechce vidět, nechce se tím zabývat. Jaká byla otázka? (smích)

Proč jste si vybral Vocjka?
Mně se líbí literárně. Každý režisér chce podle mě dělat Vojcka. Je to generační výpověď o situaci, v níž člověk žije, expresivní text, ve kterém se člověk potřebuje nějak vyřvat, navíc je to úžasné v kontextu Vinohrad. Věděl jsem, že to bude mít náležitý efekt v rozporu a tenzi s divákem. Na konec se to všechno sešlo správně, je to obrovská náhoda, zázrak, který se mi nemusí už celý život podařit. Není to zdaleka jen moje zásluha.

Děláte na velkých i malých jevištích, oficiálních i experimentálních scénách. Je nějaká forma divadla, do které byste nešel?
Já se snažím mít široký záběr, důležité pro mě je, jestli mě hra zajímá, nebo nezajímá.

Co chystáte v nejbližší době?
Racka od Čechova v divadle na Kladně. Pak mám naštěstí prázdniny, abych si mohl odpočinout. Jinak režie ve dvou kamenných divadlech (Liberec a Národní), a dva malé projekty v Roxy/NoD a Rubínu, což je scéna, která mě baví a vede jí můj kamarád Petr Kolečko. Líbí se mi skákat z velkého do malého a naopak. V malých divadlech pracujete většinou s lidmi, kteří opravdu chtějí dělat a vybrali si co, ale chod je náročnější na provozní podmínky. V kamenných divadlech servis existuje, ale často tam chybí vůle, spíš se tam jede na nějaký příkaz, ferman atd.

Co Divadlo Petra Bezruče v Ostravě, tam jste režíroval už dvakrát.
Nějaká nabídka přišla a jsem tomu otevřený, ale teď budu v Ostravě spíš dělat v tom velkém divadle, Národním moravskoslezském. Bezruči jsou úžasní, ale mám toho moc. Ostrava je pro mě přeci jen daleko a snažím se pohybovat spíš v Praze a okolí.

Jsme tady na divadelním festivalu, jaký máte k festivalům vztah?
Jako student jsem na festivaly samozřejmě jezdil, na Floře jsem už i účinkoval s představením Zůstaň na lince asi před pěti lety. Jinak sleduju hradecký festival a ty pražské, hlavně studentské. Baví mě ta atmosféra, ale teď už na ně nemám čas. Jak vidíte, jezdím už spíš zaskakovat a podobně. (smích)

Daniel Špinar nejprve v letech 1998–2004 vystudoval činoherní herectví na pražské DAMU. V roce 2002 založil spolu se svými kolegy divadlo VALMET, v němž uvedl tituly Valmet, Zůstaň na lince! a Élektra. V letech 2003–2008 absolvoval na DAMU obor činoherní režie. Mezi jeho nejvýznamnější režijní práce patří autorské představení HOMO 06 aneb Kdo také kamarádí s gayi, inscenace Britney goes to heaven (Divadlo Petra Bezruče Ostrava, 2006) nebo Bondyho Návštěva expertů (projekt Bouda Bondy, 2007). Za dramatizaci Dostojevského Bratrů Karamazových v Divadle DISK (2007) byl nominován na Cenu Evalda Schorma. Od roku 2007 režíruje v předních českých divadlech (Národní divadlo Praha, Klicperovo divadlo Hradec Králové, Divadlo F. X. Šaldy Liberec, Divadlo Petra Bezruče Ostrava, Středočeské divadlo Kladno, Divadlo Letí). Od sezóny 2008/2009 nastoupil jako režisér do angažmá v Divadle na Vinohradech (2009: Vojcek, 2010: Marie Stuartovna). V poslední době se zaměřuje zejména na moderní inscenování klasických textů – 2009: A studio Rubín – Kauza Salome, Klicperovo divadlo Hradec Králové – Maškaráda, 2010: Švandovo divadlo Praha – Heda Gablerová. Zúčastnil se několika zahraničních hereckých a režijních workshopů (2005: Intenzivní kurs studia a inscenování antického dramatu v Epidauru).

Komentáře k článku

Nový komentář