Squateři z ganžového sadu
Raněvská jako vyhaslá popová hvězda, která již nedobývá taneční parkety písní „We gonna rock the dancefloor“, nýbrž se hrabe v kýblu zvratků zoufale lovící poslední zbytky éčka. Lopachin, který získal bohatství z prodeje softwaru na internetu. Cynický Trofimov filozofuje s ironickou nadsázkou nad smyslem života a jeho hodnotách. Daný výčet nepopisuje nový převratný interpretační výklad hry A. P. Čechova Višnový sad, nýbrž volnou variaci na tuto komedii, hru Davida Gieselmann Plantáž. Statek Raněvské je zaměněn za nevybavený squat, ve kterém přežívá několik mladých lidí hledajících alternativu k životu a sobě samým.
Na první pohled neslučitelné prostředí volnomyšlenkářských mladých lidí, přežívajících na marihuaně v „socio-pato-bio domě“ s příběhem kněžny Raněvské vracející se pro vzpomínky na svůj statek, propojuje Gieselmann velmi inteligentním humorem, skrytými aluzemi. Latentně přítomný čechovský motiv míjení postav, odcizení člověka, jeho osamělost ve světě transformuje do základního výstavbového principu hry: lingvistických hříček (oxymorón, eufemismus) či nonsensově vedených dialogů v kruhu. Nachází paralelu mezi hledáním alternativního životního stylu a anonymní existencí postav v čechovových hrách. Zdánlivě zprofanovaná témata mezilidských vztahů („Mám strach ze vztahu nebo mám strach být sama?“), hledání vlastní svobody a podřízení se společenské nutnosti nastiňuje s nadsázkou a v vypointovaných mikrosituacích.
Režisér Marián Amsler vystavěl postavy na základě jednoduchých charakteristik jako nezávislé alternativní mladé jedince, kteří mají každý svou „úchylku“. Někdo trvá na třech kávovorech, systému půjčování auta značky Lada či kupování biozeleniny, přičemž všechny spojuje touha po ubalené „ganže“. Tempo inscenace udržují jejich citlivě vystavěné dialogy, precizně vystavěná dialektika, díky níž vytvářejí repliky druhotný sarkastický plán. Rozmanité spektrum barevných kostýmů z první půle inscenace (skejťácké volné oblečení, rockerská stylizace, domácí tepláky a svetřík) střídají ve druhé půli jednotící bílé kostýmy, kterými je naznačena semknutost postav proti Joachimovi (Ján Koleník), který jejich domov koupil.
Když (Peter) Alexander Bárta v jednu chvíli vykřikl do publika: „Pane bože, co je toto za představení?“, vystihl zřejmě myšlenky té většinové části publika. Z rozpačitě chladného potlesku v závěru bylo patrné, že se inscenace zřejmě líbila jen oné malé skupince smějících se diváků. Patřila jsem k této menšině, doceňuje odkazy na Čechova, jemný humor plný metafyzických přesahů, patrného výsměchu všem pseudointelektuálním rozpravám o smyslu lidského bytí, jazykovým hříčkám a koncentrované výkony herců, kteří na sebe dokázali přesně reagovat.
Slovenské Národní divadlo Bratislava – David Gieselmann: Plantáž. Režie Marián Amsler, dramaturgie Peter Pavlac, Roman Olekšák, scéna a kostýmy Eva Rácová, hudba Slavo Solovič. Premiéra 28. března 2009.