Prej Lynch, říkal Králík...

Králíci nemluví. Syčí. Téma kultovní a dozajista temné osobnosti světového filmu Davida Lynche se pokusilo v bizarním, makabrálním kabaretu vypreparovat a do „avantgardní“ vitrínky zabodnout divadlo Buchty a loutky. Představení lze však spíše interpretovat jako audiovizuální instalaci než divadelní inscenaci. Při mixování obrazu (videa zejména) i zvuku inscenátoři pracují jako konceptuální umělci. Soubor totiž disponuje dokonalým technické zázemím a výsledný tvar je ochutnávkou možností jeho jednotlivých „orgánů“. Neuchopitelné tělo Lynche se pohupovalo na vlnách jako nakypělá mrtvola lákající racky (či raději SOVY) k velkolepé, opojné, opulentní žranici. Avšak komplikovaná scénografie ani projekt celkově ze sebe nevydaly intertextuální hody, ale pouze dílčí, roztříštěné jednohubky.

Hlavní osu příběhu tvořily aluze na Lynchův seriál Twin Peaks. Mrtvá dívka u řeky, charismatický agent, náznaky sporu o pilu a hlavně Červený wigwam. Rastr na podlaze scény je přejatý z nejfenomenálnějšího prostoru, jaký kdy lidská imaginace splodila. Wigwam je místem posezení sympatického lilupata, ušatého zabijáka Boba a v neposlední řadě samotného snění. Vedle evokací známých z hlubin podvědomí stoupají i neznámé. Hra na Lynche či jeho poetiku ve skládání zdánlivě neslučitelných prvků a obrazů? Avšak David Lynch podněty, ataky a provokace za sebe řadí umně a pokud např. v Inland Empire experimnetuje s HD kamerou, ví proč to dělá. Buchty a loutky spíše nejistě zkoušejí, co je divák znalý i neznalý Lynchových děl schopen akceptovat. Neprovokují, ale štípají. Příkladem může být tematická vsuvka zcela jiné filmové poetiky, kterou zastupuje Easy raider. Nakolik to však unesl prostor Studia Z, těžko soudit. Projekt je evidentně situovaný do menšího prostoru, neboť nebylo slyšet ani vidět. Nejsme SOVY. A sovy nejsou tím, čím se zdají být...

Komentáře k článku

Nový komentář