Produkce Vosto5 je všem olomouckým divákům známá, mně však byla předvedena poprvé. Improvizace. Nic víc, nic míň. Stand´artní klasika, kterou nedokážu posoudit z prvního zhlédnutí, respektive nedokážu posoudit, zdali splňuje opravdu standardy Vosto5. Avšak má vlastní vnitřní spokojenost, v podstatě totální uspokojenost nad zhlédnutou improvizací, která měla hlavu a vydolovala v závěru brutálním způsobem i tu patu, mě nabíjí dojmem, že tenhle druh divadla je příjemným osvěžením vedle všech těch „kameňáků“, rozumějme kamenných divadel, a diváky je přijímán v tom nejkladnějším slova smyslu. Svědčí o tom salvy smíchu nad improvizací čtyř lidí, lépe řečeno osobností aneb divadlo, jak už bylo řečeno ve Vojcek_koncept, vyžaduje osobnost - Ondar Cihlář, Jura Havelka, Tomina Jeřábek, Petar Prokop jsou osobnosti, jež se na jevišti potkávají, slyší se někdy více, někdy méně, ale plyne z toho konstruktivní spolupráce, jež se snaží dopátrat původního řečeného smyslu.
Touha, senzace, homosexualita, povodně, napětí a slunce bojující se zimou v představení nechybí. Zmíněné osobnosti se sice místy bijí v tom, která témata je potřeba rozehrávat více, která méně, avšak na prvním místě se poslouchají. Nápad rovná se daný nápad rozehrát – nadšený souhlas je na prvním místě. Jak improvizace začíná, tak i končí – „Můžu Vás vystřídat?“, „Co tady vlastně hlídáte?“ a otázka večera Onřeje Cihláře na několikrát zodpovědná i nezodpovězená: „Co tady děláte?“ Co tam teda dělali, by zajímalo i mě. Tak jako když slyšíte „kameňák“ a snažíte se dopátrat příběhu, ne-li smyslu. Jednoduše improvizovali. Přecházeli z příběhu do příběhu. Nutno podotknout, že převládala mezi chlapci jakási romantika– květen je v roce 2010 asi zapeklitý měsíc a všichni na Petřín, neboť na jevišti to byl samý dotyk a samý polibek. Největší téma bylo, zdali (ach, díky, Bravíčko, že existuješ) může člověk, ne žena nebo muž – prostě člověk, otěhotnět z polibku. Může. Protože na jevišti při produkci Vosto5 je možné vše – prožívat emoce, lízat onanuky, mít svého kamaráda do deště, být nafukovací pannou Andulou, která se přemění v organického člověka, být sluníčkem i zimou, sestřičkou z psychiatrie, doktorem i učitelkou, zažívat sci-fi rozklad země a zároveň toužit po světě, který už není tím, čím se zdál být. Takže bacha na Sovy! JSEM! Jsem člověk a Sagvan Tofi musí ještě více prozkoumat dřevěný povrch a Lukáš Vaculík by měl změnit image. Je noc. Improvizace skončila již před několika hodinami, ale člověk je nabitý touhou po emocích. Takže? Dobré ráno, dobrou noc a zítra se potkáme na další produkci Vosto5.