Vřele přijatá Dlouhá

[Matyáš Dlab] V rámci loňského ročníku Divadelní Flory se Divadlo v Dlouhé uvedlo olomouckému publiku vydařeným kusem Vějíř s broskvovými květy v ambiciózní režii Jana Antonína Pitínského. Letos přivezl renomovaný pražský soubor na českém jevišti dosud neuvedené jednoaktovky slavného autora poctivé frašky fin de siécle Georgese Feydeaua Dáváme děťátku klystýr! a „Kašlu na to!“, řekla Hortensie v režii umělecké vedoucí scény Hany Burešové, známé to osobnosti současné české režie, z poslední doby velmi oceňované za inscenace Calderónova Lékaře své cti uvedené na domovském jevišti a Bernhardovy Síly zvyku uvedené při Městském divadle v Brně. Hned úvodem se přiznám, že dnešní zhlédnuté představení Hany Burešové pro mě byla silně oddechová záležitost.

Jednoaktovkám premiérovaným v Divadle v Dlouhé v překladu Romana Císaře se dostalo velmi vřelého ohla-

su tuzemské kritiky. Vedle zdařilé třeskuté zábavy se hovořilo i o dalekém přesahu, o anatomii mezilidských vztahů, o diagnóze manželského soužití atd. Což podpořila sama režisérka, když své dvojpředstavení vyprovodila doplňujícím komentářem, ve kterém Feydeaua v pozdním období přirovnává ke Strindbergovi, kousek si dovolím odcitovat: „V Čechách dosud neuvedené Dáváme děťátku klystýr! i „Kašlu na to!“, řekla Hortensie, rozhodně nepostrádají humor, ten není však prvořadým záměrem autora, spíše se – snad v touze po terapeutické sebereflexi - soustředí především na záznam fatální nemožnosti konsensu mezi potřebami muže a ženy“. Dále podle Burešové Feydeau v těchto jednoaktovkách předznamenává „neschopnost porozumět světu, nejbližšímu člověku i sobě“. Přiznám se, že bych to do pana Feydeaua neřekl. A pravděpodobně to neřeknu ani po zhlédnutí jeho nastudování v Dlouhé.

Inscenace má pro mě dvě tváře. Na jedné straně se anotuje jako jakési kouzelné spojení frašky a Becketta, na straně druhé, tedy na jevišti, jsem viděl komerčně orientovanou produkci, přestože řemeslně poctivě zpracovanou. Ale s tím komentářem současnosti přes Feydeaua bych to neviděl tak žhavé. Ani horké. Spíš na mě dýchla jakási abonentní jistota.

Režie Hany Burešové je v rámci žánru přesná a poctivá – v dobrém smyslu neviditelná. Jedná se o zcela nekomplikovanou a přímočarou divadelní řeč, která nad textem nestaví žádnou konstrukci. Burešová rozumí komice daného žánru, humor je dvojsmyslný, zemitý, prostý. Dojde řeč na tchýně, na impotenci, na obsah nočníku. Komiku slovní Burešová v rámci žánru zdařile dopovídá nalezenou komikou situační. Scénografie Davida Marka je úsporný interiér se dvěma vstupy, naznačený ná- bytkem. Mimo barevné prosvětlování zadního plánu se se scénografií nijak nepracuje. Stejně tak s hudbou Jana Vondráčka. Mimo ústřední znělku, která zazní na začátku, mezi aktovkami a na konci, se sem tam použije minipodkres pro entrée postavy podle atmosféry.

Největší pozornost nastudování je adekvátně k ladění předlohy věnována herectví, které je svižné a v rámci celkového vyznění inscenace zdařilé. Soubor Divadla v Dlouhé tvoří zkušení hráči, pro které herectví v inscenaci takovéto povahy rozhodně není žádný ořech. Vyrovnaný výkon celé party pro mě převýšili Pavel Tesař v roli Follbragueta a Magdalena Zimová v roli Julie Follavoineové a kuchařky. Jako zdařilejší hodnotím druhou jednoaktovku, tedy „Kašlu na to!“, řekla Hortensie. Oproti Dáváme děťátku klystýr! je přenesena do soudobých reálií, čímž možná inscenační tým odkazuje k platnosti Feydeauovy diagnózy vztahu muže a ženy i dnes, ale o tom už byla řeč…

Divadlo v Dlouhé se pro mě dnes uvedlo poněkud neambiciózním titulem, abych byl ale spravedlivý, musím dodat, že jsem navštívil divácky velmi vřele přijaté představení. Hrálo se pro zábavu a takové divadlo je samozřejmě naprosto legitimní.

"Snažil jsem se hodně křičet" - rozhovor s Pavle Tesařem

[Kristýna Gavendová] Po představení a úporném hledání herců v bludišti Moravského divadla se mi poštěstilo natrefit na Pavla Tesaře, který se ve Feydeauově aktovce „Kašlu na to, řekla Hortensie“ ujal jedné z hlavních rolí a našel si čas zapříst se mnou krátký rozhovor… Za výkon v roli zubaře Follbragueta v již zmíněném počinu byl Pavel Tesař v Divadelních novinách vyhlášen osobností měsíce.

Aktuálnost této hry je poměrně jasná, ale proč zrovna Feydeau? Je spousta jiných komediografů, kteří toto téma zpracovávají…

Já mám pocit, že to je taková zvláštní posedlost paní režisérky, protože ona tyhle rozbory manželských hádek ráda inscenuje ze všech možných stran. Vypadá, že ji to hodně baví, a zrovna Feydeauovy aktovky se šikovně trefují do tématu manželského soužití, které je nadčasové a napříč stoletími stále stejné.

Proč jste si vybrali konkrétně tyto dvě jednoaktovky? Jsou velmi podobné…

V divadle se snažíme hledat věci, které se u nás hrály buď málo, nebo vůbec (jako třeba Vějíř s broskvovými květy), a Hana Burešová schválně nechtěla dělat ty Feydeauovy hry, které se hrají často. A tak našla některé jeho další tituly, nechala je přeložit a přečetla, přičemž zjistila, že jsou skoro všechny jak „přes kopírák“. Feydeau je psal v posledním období svého života, kdy se s manželkou hodně hádal, dokonce se odstěhoval do hotelu, což se pak opakuje i v dalších povídkách. A tak se paní Hana Burešová alespoň snažila ukázat to posunutí v čase. Zobrazit to, jak jsou situace nehledě na dobu, ve které se odehrávají, podobné. (Každá ze dvou uvedených her se odehrávala v jiném období, pozn. red.)

To, že děj představení končí katastrofou, pak asi spíše souvisí s Feydeauovým vnímáním světa než s osobním náhledem paní režisérky, že? (Dramaturg Štěpán Otčenášek, který se umělecky podílel na představení a režisérka Hana Burešová jsou manželé, pozn. red.)

Ano, autor se nějak strašně dlouho rozváděl, s manželkou se hádali, on se od ní ne a ne odstěhovat a z her je patrné, že manželka z toho nevychází moc dobře….

V čem je vám vaše postava blízká?

Feydeau velice šikovně odpozoroval ty nekonečné manželské hádky beze smyslu. Člověk si tak chtě nechtě zavzpomíná na některé situace z domova, z manželství… Promiň, manželko. (smích)

Jak jste se připravoval na vaši roli?

Snažil jsem se hodně křičet (smích). Ale vážně, šlo tam o seznámení se s lékařskými záležitostmi, mnohokrát jsme byli u zubařky, která se stará o chrup paní režisérky Burešové, takže já jsem byl při tom, když jí vrtali zub a dávali plombu, ptali jsme se na spoustu věcí, které s textem souvisí, abychom nebyli odborně úplně mimo. Ale stejně…

A otázka na závěr. Na co rád chodíte jako divák?

Třeba na Pitínského. Jsou mi bližší ta divadla, kde fantazie teče z jeviště do hlediště, to mě baví. Nepotřebuji vidět hry, které by mi ve filmu nebo v televizi přišly přirozenější a na divadle mi vlastně nesedí. 

Komentáře k článku

Nový komentář