Zase sami

[Martin Bernátek] Připomíná si cizí pohyby, pamatuje si vlastní ruku? Dobře se obléká, o samotě je rozvážný, panikaří při narušení denního pořádku, chladně hledí do zrcadla zmalovaný jako klaun. Tak může vypadat profil Postavy průběžně utvářené ve třech choreografiích představených v úterním podvečeru v Divadle K3. Mladí tanečníci (ke třicítce) z mezinárodní tvůrčí a produkční platformy Random Collision usídlené v holandském Groningenu v jednotlivých tanečních kreacích společně připomněli obavu z osamocení člověka a odcizení se jeho okolí.

Od prvního sóla a nejvýrazněji plynulých a harmonizujících pohybů Edana Gorlického, k výstupu Corneliu Genea s drobnými cuky rostla míra exprese a gestičnosti tanečního výrazu. Ve finální choreografii Fernanda Martince se už těla všech tří jako by mimo kontrolu mysli zmítala v zběsilém pohybu, vrhla se ve skocích a pádech na zem a tělesný pohyb rozšířily výtvarné prvky – zlatý rám, loutka, líčení, maska.

Gorlický v choreografii Spleen tančil podle, nebo v souladu s ženami na promítaném filmovém záznamu, jejich projev nenapodobuje přímo, spíše se pohybuje vedle nich, automaticky, dle paměti, ale citlivě, jen s tušeným náznakem rutiny. Dokonce je naznačena konfrontace obou tanečníků. V synchronních sekvencích podkreslených opakující se tklivou písničkou se snaha oživit, přilížit pohyb druhého (milovaného) mísí s opakováním, stejnou sadou pokusů, míjením se, bytím postav vedle sebe. Ženy se střídají, přesto na tváři „filmové“ partnerky postupně více a více objevují malované stíny pod očima, které si v závěru namaluje i Gorlický.

Ve Fragments of Minor Shift je Genea nejprve zabořený do křesla nasměrovaném ke světlu (televizi?), sedí jen v prádle, svršky má hozené na zemi. Postupně vypadává s letargie, aby byl oblečen, a vykonal příkaz (Martinse) odhrnou křeslo a uvolnit prostor dalšímu. Geneuv projev je z trojice nejsubtilnější a nejkomornější, pracuje s méně výraznými pohyby, tikání v ruce, obepínání dlaní těla střídá nečinnost a stání.

Martinsova choreografie Behind the Clothes měla nejjasnější poselství, brazilec také využil největší škálu prostředků, dokonce slov. Před diváky sedí člověk (Gorlický) nervně hovořící o nezbytném dodržování denního řádu (budík-záchod-kartáček na zuby-práce-televize), poté se zmítá, doprovázený Martinsem, ten tančí v masce klauna-strašáka, jeho skoky a pády prozradí inspiraci bojovým tancem. Gorlicky usazený před zrcadlem je namaskován jako šašek a jeho tvář zasazena do prázdného rámu. Ganea se objeví s loutkou, kterou v náznaku animuje.

V nejvtipnější scéně představení Gorlický, chrlící neartikulované zvuky upomínající na pracovní morálku či dodržení „svých“ zásad (například vehementně naznačuje psaní na klávesnici), zatlačen Martinsem na podpatcích k rohu zdi. Tak je donucen schoulit se do klubíčka a skoro zalehnut (skoro obalen) toužící(m) vampem Martinsem.

Z jednotlivých choreografií se sice dala vysledovat motivická linie i snaha sdělovat podobné pocity ale jsou to obrazy banální, bez konkrétního vztahu k současnosti. Spojení ženy na projekci a opakování pohybů je jen statickou demonstrací, pokud se motiv synchronizace nerozvine ve formálním-tělesném projevu do konfrontace a reflexe celého napodobování obrazu. Ukazovat na „zloutkovatění“ v světě korporací se také děje sice konkrétními prostředky, ale bez vůle nejen demonstrovat ale i s dramaturgickou důsledností předváděné rozvíjet jde jen o plané konstatování neurčitého pocitu odcizení. V případě masky a marionety šlo spíš o uvedení symbolu do hry než tvořivou práci s rekvizitou. Celkovou emoci a atmosféru také výrazně tvořila reprodukovaná hudba (Chopin, Radiohead, Moby...), která buďto místy suplovala nedostatečný emocionální náboj nebo zbytečně ilustrovala to, co se podařilo sdělit už tancem. Takto groningenská díla mohou být příjemným tanečním osvěžením a další položkou do tanečního programu festivalu, ale pochybuji nad jeho tematickou a uměleckou atraktivitou a objevností pro publikum české i světové.

Řeknou, že jsem chlápek, co pořád mění barvu svejch obleků?

[Vojtěch Varyš] Random Collision z nizozemského Groningenu je otevřená platforma pro choreografy a performery z nejrůznějších zemí. Tři z nich, Rumun Corneliu Ganea, Brazilec Fernando Martins a Edan Gorlicki z Izraele, pracují často spolu a se společným programem, skládajícím se ze tří ne zcela samostatných částí, Spleen – Fragments of a Minor Shift – Behind the Clothes, navštívili Floru. Dvakrát odehráli svůj kus před plným Konviktem. Nejen já jsem si zašel na obě produkce, nejen pro porovnání, ale především pro zopakování skvělého zážitku. Pokud jde o Random Collision, máme totiž co do činění s jedním z vrcholů celého festivalu.
Přišli jsme do sálu a všichni tři tvůrci stáli na scéně, trochu potměšile si nás prohlíželi, pak jeden po druhé odešli a představení mohlo začít. Edan Gorlicki ve Spleenu simultánně tančil náročnou choreografii, která paralelně probíhala na videoprojekci. Tančící ženy ve filmu většinou stínoval, někdy s nimi také přímo komunikoval nebo do sebe třeba naráželi. Posmutnělé představení, symbolizující vztah protagonisty k vlastní minulosti, představované ženami, napětí mezi plátnem (videem) a současností, mezi živým (divadlem) a konzervovaným (filmem), to vše vytvářelo neuvěřitelně tenzní podívanou a silný prožitek. Ve Fragments of a Minor Shift se v křesle objevil nahý Corneliu Ganea, aby se konfrontoval se svým vlastním tělem, dal najevo nespokojenost a nerozhodnost. Jestli sedět, nebo vstát, jít spát, nebo raději žít... Až musel přijít Fernando Martins a lehce manipulativně diktátorským přístupem ho donutil se obléct (byl zajímavý posun mezi prvním představením, kde více komunikovali spolu, a druhým, kdy se Ganeovi podařilo diváky roztleskat a Martins už klaunsky pracoval přímo s publikem).

Vyvrcholení se společnou účastí všech, Behind the Clothes, začalo drastickým vpádem Gorlického, po jehož vyčerpávající expresivní taneční kreaci jsme byli svědky klidné výpovědi téhož bojácného stereotypně žijícího muže, který vyprávěl, jak svého času přešel ze šedé barvy obleku na černou a lidi se na něj začali dívat jinak. Ganea ho začne během vyprávění převlékat a když přijde Martins, za zvuků nejrůznějších známých melodií od Mobyho po Radiohead nastylizují Gorlického do svítícího zlatého rámu a nalíčí coby klauna. Klaun s děsivým, až jokerovským zjevem se stává i z Martinse, v závěru se mezi ním a Gorlickým vyvine specifický milostný poměr či spíše aférka, která končí opět klaunsky makabrózním výstupem v dominantní ženu vamp, nepřipouštějící odpor, proměněného Martinse s červenými lodičkami. Když u Gorlického neuspěl coby muž po dobrém, vezme si, co chce jako žena po zlém. Jako závěr vidíme krátký černobílý film, stylizující seznámení všech tří při cestě vlakem, za zvuků pohodového šlágru. A nakonec se pánové klanějí, Martins si napodruhé raději červené lodičky sundal.
Tématem pohybového divadla je vždycky v první řadě tělo a pohyb. Všechno ostatní už z toho vyplývá: sexualita, láska, vizualita. V tomto případě také oblečení a oblékání a jejich vztah k tělesnosti k životu, stereotypy, běžný život v kontrastu s vášní, ironie v protikladu k prožitku. Trojici Ganea - Gorlicki - Martins charakterizuje dokonalé zvládnutí řemesla a ovládnutí svého těla na straně jedné, ohromující fantazie, smysl pro humor a myšlenková originalita na straně druhé. Mnohá představení výrazového tance trpí dosebezahleděností, neurčitostí, malou sdělností. Právě Random Collision dokazuje, jak moc komunikativní, energické a zábavné to pohybové divadlo může být.
Promyšlená, do detailu propracovaná, a přesto neokázalá a nenápadná podívaná, vyžadující přímé osobní nasazení všech tří aktérů, kteří jsou si zároveň autory. K tomu všemu neotřelý humor, ironie a nadhled, hravost a vůbec po všech stránkách krása.
 

Tak čau a příště zase všichni sejdeme se jako obvykle...rozhovor s tanečníky

Martin Bernátek a Vojta Varyš mě omylem zamkli v redakci. Naštěstí přijel princ na bílém koni a vysvobodil mne. Do divadelního sálu jsem přiběhla na poslední chvíli, Edan Gorlicki už na píseň Damiena Rice začal tančit své vyznání lidem, kteří prošli jeho životem. Další dvě choreografie mě teprve čekaly – minimalistický Corneliu Ganea a naopak výbušný Fernando Martins. Trio z experimentující groningenské taneční platformy Random Collision, jejíž název v překladu znamená „náhodné setkání“. Tři sympatičtí chlapíci poté usedli do prázdného hlediště a kulturně zabarvenou angličtinou vyprávěli o tanečním výzkumu, budoucnosti tance i o městě Groningen.

Jak jste ocitli v Random Collision?

Corneliu: Samo si nás to našlo. Z potřeby tvořit, hledat, hrát.

Edan: Potkali jsme se ve skupině. Tři z nás se rozhodli, že uděláme inscenaci na vlastní pěst. V ten okamžik začala práce s Random Collision. Před třemi lety?

Corneliu + Fernando: Jo.

Edan: Před třemi lety jsme spolu udělali jednu věc a měla docela úspěch, tak jsme se rozhodli pokračovat. V roce 2008 vznikla skupina Random Collision.

Takže krátký film na konci vaší společné kompozice, kterou jsme tady včera viděli, tematizuje vznik skupiny?

Corneliu: Vlastně ano. Točili jsme ho ve vlaku cestou na tento festival. Chceme jím říct, že pocházíme z různých částí světa, sešli jsme se na společné věci, navzájem se ovlivňujeme. Máme

společnou cestu. A cestování je také způsob naší práce.

Takže stále pracujete spolu?

Edan: Pracujeme společně, ale každý máme i své vlastní projekty, abychom se uživili. Ale všichni tři se zaměřujeme na vývoj současného tance. Momentálně jsme se tedy sešli na společném představení ze tří našich inscenací, které jsme připravili pro festival. A pravděpodobně se potkáme zase příští rok.

Corneliu: Potvrzuji. Napřesrok budeme pokračovat.

Práce ve studiu je velmi pestrá, zkoušíte si zde roli choreografa, tanečníka, lektora…

Edan: Ano. Cílem projektu bylo vytvořit místo pro vyvíjení a zdokonalování mladých choreografů, aby byli samostatní, což ve své budoucí kariéře budou potřebovat. Takže se školíme v práci se světly, s kostýmy a materiály, vedle toho děláme produkci, abychom uměli udělat rozpočet inscenací. Navíc se učíme být učiteli – máme kurzy pro veřejnost, tedy pro naše diváky. Ukazujeme jim, jak rozumět současnému tanci. Není to o tom „My víme, vy nevíte“, ale o hledání, při kterém se obě strany obohatí a posune to současný tanec dopředu. To je celé.

A kam se současný tanec posune, jaká je jeho budoucnost?

Corneliu: Uau!

Edan: To je těžké říct.

Fernando: Já věřím v to, že současný tanec bude ještě více vzrušující. Víc, víc… Jak to říct?

Corneliu: Interdisciplinární?

Fernando: To taky, ale prostě že přinese více myšlenek, pocitů lidem, které všichni mají a na které nepotřebují školy. Prostě jít mezi lidi a ukázat jim, kdo jsou.

Corneliu + Edan: Přesně tak.

Corneliu: Jednou z možností choreografa může být, že se soustředí na to, aby divákům odpověděl na otázku „Kdo jsou“ intenzivně a srozumitelně. A ne aby následoval slepou uličku něčeho, čemu se říká „současný tanec“. Už se to občas daří, ale chceme to více podpořit. Pokud jde o mě, myslím si, že tvůrčí vklad s osobní výpovědí je to nejcennější, co může tanečník nebo choreograf do tance vnést.

Edan: Naprosto.

Fernando: Podle mě to není zas až tak úplně pravda. Choreograf je aktivní umělec, nesmí zapomínat na lidi, zvlášť, když se snaží je přimět uvědomit si mnoho věcí. Ale to je jen osobní názor.

Znáte práci ostatních festivalových hostů-choreografů – Charlotty Öfverholm nebo Stefana Drehera?

Edan: Navštívili jsme Stefanovo představení v neděli, hned jak jsme sem přijeli. Bylo to skvělé.

Corneliu: Moc se nám to líbilo.

Edan: Vůbec celý festival je znamenitý. Podle mého názoru má budoucnost. Uvádí inscenace dělané se srdcem, nikoliv ty komerční. Chci podotknout, že celý program je opravdu moc dobrý.

Corneliu: Jsme rádi, že tu jsme.

Edan: Moc rádi.

Fernando: Já taky.

Corneliu: Výborná organizace, všechno funguje jak má, lidé z festivalového štábu jsou moc příjemní.

Edan: Potvrzuji.

Fernando: Já taky.

Corneliu: Tak.

Edan Gorlicki v roce 2000 vstoupil do angažmá v souboru Dance Company v Batševě, kde studoval metodu Gaga, s níž přišel Ohad Naharin. V roce 2003 se stal členem tanečního souboru Inbal Pinto. Je také lektorem současného tance, hiphopového tance a improvizační techniky.

Corneliu Ganea vystudoval konzervatoř v rumuském Galaci a v Bukurešti. V roce 2000 se stal členem Baletního divadla v německém Augsburku a v roce 2004 přešel do angažmá v Baletním divadle v Mnichově. Od roku 2006 tančí se skupinou Galili Dance v nizozemském Groningenu.

Fernando Martins působil jako tanečník a choreograf v několika brazilských souborech. Spolupracoval externě jako produkční se souborem kontaktní improvizace Grua ze São Paula a s groningenským souborem Galili Dance.

Studio otevřené náhodám

[Martina Pavlunová] Krátký rozhovor s Kirsten Krans, ředitelkou mezinárodní taneční platformy Random Collision sídlící v nizozemském Groningenu, který se z rozhovoru mile zvrtl v reklamní sloupek.

Jaká je historie Random Collision? Je to velmi specifické taneční studio.

Jsme skupina založená na kolektivu choreografů, kteří pocházejí z různých částí světa, tvoří v groningenském studiu rozličná představení a samotný tanec vlastně podrobují výzkumu. V našem studiu jsou na residenčním pobytu, takže za dobu několika týdnů nebo měsíců hledají různé podoby tance a pohybového jazyka. Výstupem z takového residenčního pobytu je večer jako ten dnešní. Program tvoří různé taneční kusy různých tvůrců. A někdy, jako třeba dnes, jsou jednotlivé kusy propojeny.

Zároveň jste velmi otevřené studio.

Ano, kromě práce na inscenacích pořádáme každý týden taneční kurzy pro širokou veřejnost. A protože jsme studio, je naší nedílnou součástí i work in progess, tedy ukázky probíhající práce. Po prezentaci rozpracovaných choreografií diskutují choreografové i tanečníci s diváky a společně tak hledáme možnosti tance.

Co jsou vaše Jam Sessions?

To je otevřené studio, kam každý první pátek v měsíci může přijít jakýkoliv umělec (hudebník, tanečník, herec) nebo amatér a improvizovat celý večer. Skvělá zkušenost. A inspirativní.

Takže také „random collision“ (doslovně „náhodné setkání“, pozn. red.)…

Přesně tak.

Jak se člověk může stát členem vašeho studia? Probíhají castingy?

Vlastně ano. Odpovídáme na žádosti, které k nám chodí. Základní otázka zní „Proč chcete dělat výzkum současného tance“, protože to skutečně výzkum v jistém směru je. Samozřejmě pracujeme na choreografiích, ale vedle toho upřednostňujeme výměnu názorů a pohledů. Základní podmínkou tedy je být otevřený výměně, inspiracím, názorům. Není to jako jindy „Mám nápad, tak si to zrežíruju a udělám inscenaci“, kdepak.

Kolik má studio v současné době členů?

Začínali jsme s třemi choreografy, těch je nyní šest. Ale počet není a nebude stálý, protože lidé přicházejí a odcházejí. Jsme dynamické studio, členové se proměňují, někdo zůstane chvíli, někdo déle.

Zakládáte si na kulturní výměně, z jakých zemí členové pocházejí?

Na festivalu vystupují choreografové z Izraele, Rumunska a Brazílie. Další naši choreografové jsou z Finska a Koreje. Taneční skupina je velmi rozličná – jsou zde lidé z Francie, Španělska, Německa…

Z České republiky zatím nikdo?

Zatím nikdo. Ale je to výborná příležitost k reklamě ve vašem zpravodaji, takže: jestli vás naše myšlenka oslovuje, napište email na adresu info@randomcollision.net, třeba vás vybereme pro residenční pobyt v našem studiu. Jak říkám – jsme opravdu otevřené studio.

Random Collision je mezinárodní platforma se zaměřením na současnou choreografii, působící v nizozemském Groningenu. Iniciativa vznikla z potřeby vytvoření tvůrčího prostředí pro začínající choreografy, kteří zde naleznou příležitost k vyjádření, prozkoumání a vzájemné výměně uměleckých zkušeností. Studio se vyznačuje kreativním prostředím, v němž je umělcům umožněno vyzkoušet si svůj vlastní osobitý styl pohybového divadla a soustředit se na choreografickou tvorbu. Platforma navíc poskytuje podněty ke vzájemné spolupráci mezi osobnostmi z nejrůznějších uměleckých oblastí. Široké veřejnosti je poskytnuta příležitost zapojit se do tvůrčího procesu prostřednictvím projektu studiových prezentací, kde mohou diváci zakusit dynamiku tanečního umění v rámci nejrůznějšíchlekcí a dílen.

Komentáře k článku

Nový komentář