„No tak já nevím…!“

[Jana Žáčková] Z Českých Budějovic do Prahy, do Prahy, rychlík jede do Prahy. Nestaví, nestaví, vůbec nikde nestaví, a tak se Alena (Petra Nesvačilová), toužící po angažmá v Divadle Na zábradlí, ocitne v mnoha situacích, u kterých zahlásí: „Tak já nevím!“ A v tuhle chvíli dostává prostor divák, spoluautor představení, který rozhoduje hlasováním o dalším osudu nevinné a nezkažené dívky z Budějovic. Předkládaný „divadelní automat“ je inspirovaný Kinoautomatem a připomíná český seriál Rozpaky kuchaře Kuřátka. Spolu s diváky se snaží vytvořit příběh o Aleně, která si chce splnit svůj sen, být herečkou v Divadle Na zábradlí. To jí ale festivalové publikum Divadelní Flory svým potleskem, na kterém bylo postaveno hlasování o následném průběhu daných situací, neumožnilo. Aneb publikum bylo zákeřné a nepřející, místy se snažilo být morální, avšak proč ne? O tom Teatroautomat je.
Při představení se objevily jisté nesouhlasné ohlasy z publika nad objektivitou hlasování, založené na míře a síle potlesku, což dva průvodci, červený Petar (Petr Prokop) a zelený Ondar (Ondřej Cihlář) dokázali komentovat až do konce představení. Tito dva průvodci zastupovali pokaždé jedno z možných rozhodnutí naivní blonďaté dívky Aleny, která se neustále rozhodovala vždy někde v situaci zavánějící hranicí morálnosti a zkaženosti. Klasici divadelní improvizace se tak záměrně po všech těch improvizacích ocitli před přesnou formou, která jim trochu uškodila. Mé včerejší totální uspokojení nad Stand´artní klasikou se dnes setkalo více s neuspokojeností. Nespokojenost založená nad časovým vyplněním, respektive nevyplněním, která po dobře nastaveném scifi-komiksovém začátku řešila už jen banality prosté dívky z Budějovic typu – kdo volá?, nafotím akty?, zaspím, či nezaspím?, přijmu požádání o ruku, nebo ne? atd.
Má nespokojenost je založená na jedné z úvodních scének ve vlaku, kdy se Alena dostává do tajuplné situace, jež je nastavena do komiksové všehochuti, ale posléze z nastavené krásné záhadnosti přechází v banality, které se protahují do dvouhodinového představení. V podstatě se člověk bavil hlavně nad jednotlivě detailně hyperbolizovanými postavami. Například průvodčího v podaní Ondřeje Bauera, založeného na repetetivních zvoláních typu: „Aléééééno, ale teda ty jsi se vůbec nezměnila!“ či „Aleno, co asi dnes dělám? No, Aléééééno, asi průvodčího, ne!“, jednoduše „Zavolej!“, přičemž si poklepe mezi nohy. Ale pokud šlo o celkový vývoj, divák toužil spíše po improvizovaném přídavku, než po pevně nastaveném konceptu. Svědčí o tom mnoho absurdních rozhodnutí publika, zvláště v závěru, kdy divák nechtěl při rozhodování třikrát po sobě Aleně dopřát angažmá v Divadle Na zábradlí, ale při svém rozhodování toužil po angažmá v divadle Vosto5, neboť v něm přece Alena už dávno hraje v Teatromatu – což se dostává do mírného rozporu původně nastaveného divadla na divadle, které se odehrává právě teď. V danou chvíli se zdálo, že Vosto5 se s danými situacemi nedokáže vyrovnat a nemá je narežírované až do konce, jakoby chyběl pohled na příběh ze všech možných stran.
Prostor Teatromatu připomíná záměrně cirkusové či jakési pouliční představení, kdy vedle kruhového plátna ve středu scény jsou zavěšeny dva podstatné kreslené obrázky – pražský hrad a lokomotiva Českých drah. Na kruhovém plátně se pak v průběhu objevují animace Libora Pixy, jež vytvářejí komiksový příběh o dívce z maloměsta přijíždějící a vyrovnávající se s velkoměstem zvaným Praha. V představení je ukázáno zákulisí konkurzů, vztahů, herců, dramaturgů, básníků a zmatený život konceptuálního umělce. Několikrát se Vosto5 dostala do problému s vlastním nastavením divadelního prostoru, který vyřešila jednoduše: „Divadlo je o dohodě!“, což v překladu laika přibližně znamená, že na jevišti je možné vše. I když s vyřčeným rčením souhlasím, stejně si nemůžu pomoci a tak trochu si po zhlédnutém Teatromatu myslím, že stejně jako je možné na jevišti vše, tak je logicky neustále vyžadováno po umělcích, aby v jisté chvíli věděli, že už stačí! A divák, tedy já, raději uvidí lehké, svižné, vtipné, a hlavně krátké pětačtyřicetiminutové představení, než skoro dvouhodinovou onanukuvou prezentaci.

Autonomní atomy

[Kristýna Gavendová] Na příjemné popovídání jsem se s kluky z Vosto5ky sešla na lavičkách v atriu Konviktu a pohodlně usazeni jsme debatovali (nejen) o jejich včerejším představení, které se neslo v duchu divadla forum. V šapitó se nedlouho předtím odehrál pod taktovkou diváků příběh Aleny, která odjela do Prahy splnit si svůj velký sen – hrát v Divadle Na zábradlí. Dění, které se mohlo odehrát několika způsoby, se místy vymykalo z rukou všem zúčastěným. I tak se ale jednalo o velice nevšední a příjemný zážitek.

Očekávali jste takovýto vývoj příběhu? Nebo vás zaskočila reakce publika? (hrdinka ukončila své působení v příběhu ,,náhlou smrtí“, pozn. red.)
Ondřej C.: Proběhla varianta, která nás v tom našem krátkém hraní (je to teprve třetí repríza) zastihla poprvé, proto jsme tam měli celou řadu zmatků a zákulisních pobíhání navíc, to znamená, že se nám představení prodloužilo víc, než jsme měli v plánu a než sluší rytmu. Jednotlivé nazkoušené „atomy“ na sebe navazují jinak, takže to pro nás bylo překvapení, stejně jako poměrně nerozhodné hlasování, které místy bylo opravdu tvrdým oříškem. Snažili jsme se být ale maximálně korektní.

Odkud jste čerpali námět na příběh?
Petr: Děj je jednoduchý, není to nic světoborného. Představení nestojí na nějaké literární specialitě. Inspirací pro samotný formát byl Kinoautomat z roku 1967. Ale pro příběh jsou to spíš osobní zážitky některých z nás.

Kolik jste měli variant příběhu? Ondřej C.: To není úplně spočítatelné, protože ty varianty se různě prolínají a přicházejí odnože, které jsou v každé variantě úplně nové. To znamená, že jestliže tam je osm možností, mělo by tam být teoreticky šedesát čtyři variant. Otevřeně přiznáváme, že jich šedesát čtyři nemáme, ale je jich více než těch osm, které v každém představení divák uvidí.

Kým se Vosto5 inspiruje? Koho byste případně označili za svůj vzor?
Petr: Obecně se inspirujeme všemi soubory, které u nás mají velkou tradici a s divadlem si pohrávají - od Cimrmanů po Divadlo Sklep. I divadla, která se už dnes posunula jinam, jako třeba Semafor ve svých začátcích. Inspirací je spousta, ale k ničemu se vyloženě neupínáme
Ondřej B: Sama Vosto5 se nám postupně stává vzorem.
Ondřej C.: Ohledně improvizace jsme si našli vlastní cestu, těžko jmenovat vzory právě z hlediska improvizace.

Improvizaci se věnujete dlouho, co považujete za svůj největší úspěch?
Petr: Asi bych nešel k největšímu úspěchu Vosto5ky, možná nejzajímavější je pro nás to, že improvizace, které nevyžadují žádnou faktickou přípravu, jsou pro nás neustále živé, takže největší úspěch je to, že improvizujeme a baví nás to stejně jako před pěti lety.
Ondřej B.: Největší úspěch Vosto5ky je to, že ještě pořád může fungovat.
Myslíte, že se obecně v Česku improvizaci daří?
Ondřej B: To je zapeklité. Autorská divadla vznikají často na bázi improvizace, beru to tak, že každé zkoušení nové inscenace je do jisté míry neustálá improvizace, která posunuje to zkoušení dál, pokud se nezkouší na pevném textu, tvoří se tvar, takže to beru tak, že daří, protože je spousta autorských divadel.

Narážím spíš na improvizační zápasy, se kterými se „roztrhnul pytel“.
Ondřej C.: Těch je určitě víc než dřív. Když jsme začínali s improvizací, tak tyhle ligy nebyly moc rozšířené, a je to pro nás trošku s podivem, že z toho začíná být soutěž, téměř sportovní disciplína, což je zajímavý úkaz…Ale my v tomhle jdeme jinou cestou.

Hrajete v zahraničí?
Petr.: Málo. Naše divadlo je postavené na jazyce a to se velmi těžko přenáší jinam (kromě Slovenska, kde občas hostujeme).
Ondřej C.: Jeden z důvodů je jazyková základna, ale i kdybychom byli schopni takto žonglovat se slovy, nezapojíme se tak dobře do kulturního zázemí, které například v Polsku nebo Maďarsku prostě tak dobře neznáme.

Četla jsem, že se chcete vyjadřovat k dnešku. Co je pro vás tedy to „dnešní“ téma?
Petr: Ono je to trochu jinak, já myslím že Vosto5 hrozně málo reflektuje palčivé problémy typu dramatiků Petra Kolečka, který ve vteřině, kdy se objeví společenský fenomén nebo skandál, okamžitě napíše hru (viz. Britney goes to heaven). V tomhle ohledu jdeme cestou omšelých témat, která dřímají v každém z nás, rozhodně je nelze označit za aktuality současného dění.
Ondřej B.: Je hrozně fajn, že palčivá témata Vosto5ka nevytahuje, protože jich je na světe hrozně moc a u toho- to divadla by si měl divák především odpočinout. 

Komentáře k článku

Nový komentář