Divadelní Flora se dnes dostává do velkého finále. Máme za sebou jedenáct dní plných intenzivních divadelních, filmových, hudebních, ohnivých, blátivých a jiných zážitků. Každý den jsme se vám je snažili alespoň nějakou formou v našem zpravodaji zprostředkovat a doufám, že jsme vám nabízeli podnětné čtení.
Soudě podle reakce v divadelním klubu, kde se mě při včerejší roznášce zpravodaje ptali, jestli náhodou nejsem ten Varyš, to vypadá, že ano. Původně jsem chtěl předstírat, že jsem Čížek, na kterého se ptali také, ale potom, co mou totožnost odhalila jmenovkyně Plíhalová, jsem jen plaše odešel. Nutno dodat, že vstříc dalším faux pas. Při rozhovoru po Divoké kachně jsem díky vrozené nervozitě, která na mě padne vždycky, když je v okolí herec, rozhovor s Terezou Vilišovou zahájil blekotáním o tom, že jsme se sice ještě nikdy neviděli, ale zato mám od ní z předloňské Flory doma nad postelí podepsaný plakát. Rozpaky naštěstí rychle rozptýlil kolega Fehu s historkou o ortéze a hříšném tanci...
Herci se potom vydali do klubu, kde mě nejspíš u piva vesele pomluvili, a já jsem se s trapným pocitem lovce divadelních fetišů vydal připravit poslední číslo. Uff… No, ale zase bude na co vzpomínat.
Závěrem bych rád poděkoval redaktorům a přispěvatelům zpravodaje za to, že všechno proběhlo v pořádku, bratrům Dusíkovým za trpělivost a panu Palíškovi a Světlíkovi za ochotu. Bylo to fajn jedenáct dní.
 

Komentáře k článku

Nový komentář