Pravda? S pravdou se nevyrovnáte!

[Vojtěch Varyš] Ibsen napsal hodně her, které jsou dodnes stálicemi dramaturgických plánů, a Divoká kachna mezi ně patří. Uměl být v dialozích neobyčejně vtipný, ale oblíbený je dle mého podezření spíše díky moralismu a sklonům k tezovitosti – jednotlivé postavy jsou spíše nositeli konkrétních názorů a postojů a hra jejich disputací. V tom případě by Divoká kachna byla debatou mezi doktorem Rellingem a Gregersem Werlem. Cynický Relling tvrdí, že lidé musí žít ve lži, protože s pravdou by se nevyrovnali. A idealista Gregers si myslí, že teprve poznání pravdy člověka vytáhne z bahna a otevře mu oči. Ibsen k tomu dodává, že člověk nedokáže žít jinak než v bahně a k tomu mu tím pádem dopomáhej lež. Aby se to dalo aspoň nějak vydržet.
Hra je samozřejmě i o samozvaných šiřitelích dobra a bdíčích nad patřičností, kteří jako Gregers vstupují do života jiným a „hauzírují jim v nich s nějakými ideálními nároky“, aby jim uškodili ještě víc. Nechtěně, samozřejmě. Jenomže co ta nešťastná čtrnáctiletá Hedvika, tak fixovaná na otce svou opičí láskou, že se radši zastřelí, než by zjistila, že ji otec nemá rád? Co ten starý alkoholik Ekdal? Nechá se zavřít pro machinace a pak už jen živoří? Co slaboch Hjalmar, co tráví neutěšený život aspoň sněním o velké budoucnosti, doma obletován, milován a obdivován, aby při zjištění o dávné nevěře nakonec vybuchl a choval se jako nějaký Othello? K politování, místy snad k smíchu. Není snad jedinou sympatickou postavou nakonec vyrovnaný starý Werle, šíbr se špatným svědomím, které ho však tíží jen uměřeně?
V kůži realistického, avšak zjevně zraněného a poznáním světa zdrceného doktora Rellinga by přeci nechtěl žít nikdo z nás.
Bezručovská inscenace Divoké kachny v režii Jana Mikuláška pochopitelně není nějakou realistickou verzí tohoto poněkud těžkopádného textu, nýbrž plnokrevnou stylizovanou podívanou v tradičních intencích Mikuláškova přístupu. Na rozdíl od některých svých slavných inscenací nevolí jednotnou stylizaci, nýbrž velmi různorodý guláš, jímž jenom podtrhuje grotesknost a chorobnost celé věci.
První je barevnost a vizuální stránka inscenace. Cpinova scéna kromě úvodní sekvence, stylizované hororové lovecké hostiny, je útulnou chaloupkou (to vyniklo na jevišti velkého Moravského divadla Olomouc mnohem víc než v domovském komorním prostrou), zevnitř ovšem pestře, až drogově ujetě pomalovaná – červená kuchyň, oranžový prostředek a pruhovaná pravá část, k tomu vším představitelným hýřící kostýmy i účesy jednotlivých postav. Když připočteme obřího kačera nebo vejce, vycházející z úst zvracením, ale zároveň jako při kouzelnickém trku, začíná nám z toho přecházet zrak. Herci důsledně dělí svůj projev do jednotlivých detailů, scének a skečů, upomínající (i líčením) tradici asijského stylizovaného divadla. Divoká kachna se nám totiž nesnaží namluvit, že se to opravdu děje, jak ke své tezovité povídačce připisoval Ibsen a někteří jeho méně nápadití inscenátoři, ale důrazně opakuje a vrství, že jsme u podívané, show, na divadle. Celek se rozpadá na desítky střípků a barevných drahokamů. Vtipy, odka- zy a citace od Krkonošských pohádek po Lynche samozřejmě těší všechny, co toho už hodně viděli. Jak se při téhle šílené jízdě bavili abonenti Moravského divadla Olomouc, netuším (v publiku jsem je nerozpoznal). Jen pár vět stačí Norbertu Lichému
(starý Werle) k tomu, aby se dokonale zapsal do paměti. Blazeovaný mistr dobra Gregers je dalším silným výkonem Tomáše Dastlíka. V okolním běsnění dokázal zůstat střízlivý a civilní Dušan Urban jako Relling. Zaujme minuciózní kreace Jana Vlase s růžovou přehazovačkou, výtečný Jan Vápeník jako nemotorný Hjalmar a poetický Přemysl Bureš jako jeho opilecký otec. Tereza Vilišová hraje Hedviku vlastně jako hororovou zrůdičku a nelehký úkol zvládá s přehledem. Sylvii Krupanské zbyla nevděčná role padlé matky v domácnosti – i tahle výstavní herečka dokáže být ušmudlaná, utrápená, a přesto mezi všemi tak nějak sympatická.
Už na Ost-ra-varu jsem napsal, že Kachna je událostí několika sezón dopředu a po druhém zhlédnutí na názoru nic neměním. Temně jásavá podívaná. Důstojné zakončení festivalu.

[Jan Plíhal] Krátké rozhovory s Janem Vápeníkem, představitelem Hjalmara Ekdala a Terezou Vilišovou,
představitelkou Hedviky.

Jan Vápeník: Doma bych je nechtěl

Obligátní otázka tentokrát na začátek. Jak se vám hrálo v Olomouci?

Je to velké jeviště, mnohem větší než u nás v Ostravě, ale bylo to strašně příjemné. Jsou tady fajn lidi, takže není co řešit.

Prozraďte nám, jak to vlastně vypadá, když jede divadlo na zájezd?
No, v první řadě je to zmatek, zejména v herecké části ansámblu, protože my jsme sami o sobě takoví nepraktičtí lidé a potřebujeme někoho, kdo to má celé na hrbu. To je v našem případě manažer Tomáš Suchánek, který nás koriguje, usazuje a mnohdy také odváží domů.

A čím cestujete?
Autobusem, všichni hezky pohromadě. Po cestě vždycky projíždíme texty a různě se připravujeme, ale na zpáteční cestě se tam zažije poměrně hodně legrace.

A nemáte pro nás do posledního čísla nějakou historku?
No, to po mně snad ani nemůžete chtít… (smích)

Když jsme tu měli herce Vyorálka (Hamlet v inscenaci Jana Mikuláška, pozn. red.), vtipkoval o tom, jak s ním postavy, které ztvárňuje, sdílí byt. S vámi taky bydlí?
Já bych je doma nechtěl (smích). Zaplať pámbu, že můžou zůstat v divadle v šatně, nebo na jevišti. Nevím, co bych s nimi doma ještě dělal. Bohatě mi stačí můj pětiletý syn který mi to všechno vynahradí.
 

Tereza Vilišová :Baví mě různá hledání

Jaká je ideální otázka pro herce po představení?
Nevím, asi jestli nemá žízeň. Já mám hroznou žízeň. Teď bych si dala sprchu a pivo.

A jaká může být nejhorší?
Jak se vám hrálo…

Tím jsem teď zrovna začínal, jak se vám hrálo v Olomouci… Moravské divadlo je vaše někdejší působiště. Jak se vám sem vrací?
Krásně. Vždycky se moc těším, jednak na přátele a kolegy z divadla, které teď bohužel nevídám příliš často, na krásné město, a taky mám moc ráda festival Divadelní Flora. Moc se mi líbí i jeho dramaturgie a jsem ráda, že Petrovi Nerušilovi se líbí naše představení, takže nás sem pořád zve.

V Divoké kachně hrajete čtrnáctiletou Hedviku. Jak se v takové roli cítíte?
Už dobře. Bylo to těžké hledání, ale zkoušení s Honzou Mikuláškem mě moc baví a otvírá mi různé obzory herecké práce. Hledáme dlouho, ale vždycky to dává smysl. Hedviku jsem nakonec pojala obecně – jako esenci dětství a dětskosti, jiného světa než mají dospělí. Důležité jsou okolnosti, v jakých dítě vyrůstá, a svět okolo něj. Pak už jsem přestala řešit, jestli mi je dvanáct nebo čtrnáct.

Vyhovuje vám herectví v tak stylizované formě?
Mě baví různorodé divadelní hledání. Líbí se mi, když režisér přijde s něčím novým a nutí mě pracovat jinak – ne- vytahovat věci ze šuplat, ke kterým se každý z nás podvědomě uchyluje a už tom možná ani neví. Není to jen tak najít tvar a zároveň se nějakým znakem a způsobem pohybovat po jevišti. Je za tím kopa práce. 
 

Komentáře k článku

Nový komentář