Bondyovský večírek s Mášou a Betou
Včerejší festivalový den, v němž se kvalita inscenací (i jejich reflexe přítomnou kritickou obcí) pohybovala jako na horské dráze, zakončilo noční představení trnavského Divadla Jána Palárika Máša a Beta podle stejnojmenné novely Egona Bondyho. Tento celoživotně svérázný muž, básnický samorost, prozaik, levicový filozof a guru normalizačního undergroundu sice prožil podzim života na Slovensku, přesto je poněkud překvapivé, že jeho dílu věnuje divadelní pozornost právě slovenský soubor. V českých divadlech se Bondy vyskytuje spíš okrajově, zejména v souvislosti s Bohumilem Hrabalem.
Trnavský režisér Viktor Kollár sáhl po Bondym z potřeby reflektovat dobu komunismu, k čemuž se próza Máša a Běta dobře hodí samostatnými příběhy dvou mladých žen situovanými do přelomu 40. a 50. let. Viktor Kollár se scénografem Jánem Zavarským, jakoby v předtuše, že se jedná o dobu, o které dnes už mnoho nevíme (nebo nechceme vědět), vytvořili scénu připomínající terasovitě navršený kopec hlíny, z něhož trčí některé dobové atributy (papírové mávátko), několik hodinových ciferníků a kusů nábytku. Motiv postupného odkrývání minulosti pod vrstvami zeminy se přirozeně nabízí, bohužel se s ním příliš nepracuje.
Přehlednější je první příběh Mášin (Kristína Tóthová), zapáleného děvčete, které se v únoru 1949 chystá k oslavám prvního výročí „vítězství pracujícího lidu“ a své nadšení chce přenést na své skeptické rodiče i sdílet s podobně naladěnými soudruhy. Je mezi nimi mladík Goldmann, jehož vztah s Mášou by mohl přerůst do milostného citu, jenže horlivé děvče Goldmannovy čím dál zřetelnější pochybnosti o nastoupené cestě ocení nařčením z trockismu a udáním. Postava Goldmanna nese zřetelné autobiografické rysy, které režie posiluje tím, že nechává z jeho úst zaznít část Bondyho poémy Pražský život, i vnějškovou podobností s Panem B., který prochází celou inscenací.
Příběh Běty (Edita Borsová) je tajemnější, zavádí hrdinku na pohraniční zámek, kde ji nejrůznější figury znesnadňují hledání milého. V zasazení do dobových reálií je Běta ve srovnání s Mášou poměrně nekonkrétní, avšak kafkovsky podezřívavá atmosféra je také dobře vystižná. Doplňující a svými kostýmy ilustrující úlohu mají vedlejší postavy, ať už budovatelé ve svazáckých košilích v Máši nebo důležití pánové v černém a v cylindrech v Bětě. Souvislost obou mladých žen vystihují shodné modravé šaty.
Inscenace, která se vcelku věrně drží literární předlohy, má poměrně pomalou expozici a místy temporytmicky pokulhává. Je tedy ne zcela vyrovnaným, ale jistě respektabilním pokusem o převod Egona Bondyho na jeviště.
Divadlo Jana Palárika Trnava – Egon Bondy: Máša a Beta. Režie Viktor Kollár, překlad a dramatizace Martin Gazdík a Viktor Kollár, scéna Ján Zavarský, kostýmy Kateřina Bláhová, hudba Juraj Péč. Premiéra 13. února 2010.