Zastavení na cestě do nebe

Pravidelným hostem zlínského festivalu se stalo Divadlo Alexandra Duchnoviča z Prešova. Jejich inscenace jsou vždycky oříškem a to hned ze dvou důvodů: jedním z nich je jazyk rusínského nářečí, který sám o sobě vytváří specifickou atmosféru domácího regionu divadla, zároveň je však pro většinu zdejšího publika z pochopitelných důvodů hůř srozumitelný; druhým důvodem inscenační způsob a výběr textů divadla. Postmoderní fragmentárnost děje, jeho rozbití, osobitá imaginace a často pouhé působivé obrazy. A s tím si, diváku, dělej, co sám chceš a srovnej si to, jak chceš. Ani letošní inscenace textu Karola Horáka Buridanov osol z této řady nevybočila.

Umírajícímu Vendelínu Ivčičovi (Vasil Rusiňák) probíhá hlavou celý život. Jsou to však neuspořádané úlomky, vzpomínky, ale i přání a představy. Nastupuje cestu do nebe a nevěří, že existuje Bůh, odlétá na jiné planety. Pokouší se zpětně smířit své životní postoje, svůj vztah k hospodářství a „bani“, kde celý život pracoval. Stal se z něj „kovogazda“, který každou nohou stojí někde jinde. Nevzdá se nikdy své krávy Beleni (Jozef Pantlikáš v kostýmu selky s červeným čepečkem a lampiónem ve tvaru vemene), zároveň však nedá dopustit na socialismus. Těžko se mu smiřuje s vlastním zetěm Maxmiliánem Besedou (Ľubomír Mindoš), jehož by nejraději zastřelil za jeho kapitalistické smýšlení, ten je pro něj hloupý měšťák. A Ivčičova dcera Magdaléna tak po vzoru svého otce stojí rovněž každou nohou někde jinde, jednou v socialistických hodnotách, jež jí nastavil její otec, druhou v nových kapitalistických obzorech, jež jí otvírá její manžel. Stejná nerozhodnost se projevuje i u vnuka Reného. Všichni jsou podobní Buridanovu oslu, který se tak dlouho rozhodoval, ze které kopky sena se nažrat, až chcípnul hlady.

Nad umírajícím tělem Ivčiče, váženou hlavou rodiny, všichni potomci pláčou. Jenomže on čile vstává z postele a začíná si vyřizovat účty a divákům vysvětluje své postoje k životu. Ocitáme se v reálných vzpomínkách, ale i v bezčasí, kdy se pohybujeme kosmem a na černém zadním prospektu svítí stovky malých žároviček jako noční hvězdné nebe. Ivčič a jeho rodina stoupají po bílém žebříku vzhůru. Z minulosti vyvolávají Ivčičovu ženu, denní dojičku krav a noční televizní divačku, která svým dálkovým ovládáním může zastavovat i manželovy myšlenky.

Moderní dobu do starosvětského vnímání Ivčiče nepřináší jen jeho zeť, ale především vnuk René, budoucí filmař. Toto téma vytváří rámec celé inscenace, René totiž jednou natočí film o tomhle světě, který zná, o tom, kam se ztrácí tradice a ideály a jak se zase vyvolávají. Na zmačkané plátno v popředí se promítají výjevy ze života Rusínů, z jejich tradičních slavností i tamní krajina. Inscenace se projekcí otvírá a končí. Začíná ve střípcích a rovněž v nich končí. Je to zrcadlo života nastavené válečným veteránem, jež prolíná minulost, současnost i budoucnost, realitu a sny, které sami nikdy nebudeme schopni uspořádat, ani přijít na kloub tomu, co a jak se navzájem ovlivňuje. Musíme to zkrátka přijímat a žít s tím, žít s tím rádi a věřit tomu. Ať už je to víra v cokoli.

Komentáře k článku

Nový komentář