Hledání souřadnic platných pro tuto dobu
„Po převratu přestala existovat témata,“ vyslovuje Dolina ze hry Tretí vek nepřímou odpověď na včerejší diskuzní otázku po obsahu a formě současných dramatických textů. Dodo Gombár svou hrou zároveň potvrdil, že mezi hlavní témata současných textů se řadí vyrovnání s minulostí, znovunalezení víry v sebe sama a objevení morálních hodnot.
Gombár se v rámci své tvorby již poněkolikáté vrací k myšlence potřeby prožití konce, chaosu, apokalypsy, po níž přijde očištění a smíření ve třetím věku – první věk představuje dobu před Kristem, druhý po Kristu a třetí onoho pomyslného ráje, do něhož vstoupí očištěná duše a dostane novou šanci. Inscenace tak nepřímo tematicky a formálně (na základě podobných inscenačních prvků) navazovala na včerejší Gombárovu inscenaci Armagedon na Grbu (pro orientaci v časové souslednosti premiér inscenací jest třeba zmínit, že slovenský Tretí vek měl premiéru o půl roku dříve než zlínský Armagedon).
Hrou se prolínají politická témata, např. pád komunismu v roce 1989, který sice na jednu stranu znamenal nabytí svobody, na druhou stranu však vedl ke ztrátě pocitu zodpovědnosti za vlastní život („svoboda rovná se zodpovědnost“). Krutě pravdivě zprostředkovává Egonova matka (Jana Oĺhová j.h.) svému synovi (Lukáš Púchovský) proměnu, která nastala po roce 89: „Vystáli jsme vám svobodu v řadě.“ V precizně sehraných manželských dialozích (ironie, neporozumění, převracení smyslu replik) Egonovi rodiče předvádějí lety vyprahlý manželský vztah, ve kterém se oba partneři kvůli ztrátě schopnosti komunikace utíkají k prapodivným koníčkům (např. malování vlajek na sklo). Gombár v osudech postav variuje rozličné podoby mezilidských (a mezigeneračních) vztahů, od nadváhou zakomplexované sestřičky Magdy, která partnery hledá na chatu, přes nevěru v manželství, citové ochladnutí mladého páru až po uvědomění si promarněného života Egonovou matkou.
Počáteční plné jeviště připomínající skládku (nejen papírového odpadu, který odklízí zdravotní sestřička), ale také „lidské smetiště“ několikageneračních ztracenců a ztroskotanců, se postupně vyklízí a děj se koncentruje do semknutých dialogů jednotlivých dvojic. Deja vu zažívali diváci, kteří ve čtvrtek zhlédli inscenaci Armagedonu, neboť i zde režisér užil na scéně řady divadelních sedadel (pro Gombára již příznačná kulisa, která se objevila i v inscenaci Fausta) a nemocniční návleky (symbol obnažených nohou). Jeho typický režijní rukupis se projevil ve zcizovacích prostředcích (vyřčení některých scénických poznámek ve třetí osobě či postava krysy v prestižkách, která se příležitostně prošla po scéně a vyrušovala napodobováním zvuku zazvonění mobilního telefonu). K antiiluzivnosti odkazují také částečně stylizované herecké projevy, zejména groteska na začátku druhé půle inscenace.
V kontextu událostí předcházejících zkoušení hry Tretí vek (Gombár byl v té době odejit z funkce uměleckého šéfa Městského divadla Zlín) vyznívá smutně ironicky jedno z hlavních poselství inscenace (kromě Gombárových osobních témat polarity dobra a zla, pekla a ráje nebo vykoupení) o egoismu doby, ve které žijeme. Dolina v závěrečné výpovědi puštěné ze záznamu varuje před epochou, ve které lidé přestanou věřit v sami sebe, ztratí hodnoty a stanou se pouze pragmaticky smýšlejícími egoisty, ženoucími se arogantně za mocí a majetkem. Bílé růže v závěru inscenace značící naději pro nadcházející třetí věk snad nespadají pouze do divadelního rámce, ale znamenají příslib také pro realitu našich životů.
Mestské divadlo Žilina – Dodo Gombár: Tretí vek. Režie Dodo Gombár, dramaturgie Eduard Kudláč, scéna Marek Hollý, kostýmy Tereza Venclová, hudba Miroslav Kráĺ. Premiéra 17. 11. 2009.