Ne-spaseni

Posledním představením 15. ročníku mezinárodního divadelního festivalu Setkání/Stretnutie byla horká novinka pražského Národního divadla – inscenace Spaseni britského dramatika Edwarda Bonda. Většina diváků v závěrečné hře snad očekávala vrchol celé přehlídky; o to větší byly rozpaky, pokud ne přímo rozčarování, které tento kus ve Zlíně vyvolal.

Ztvárnění úvodní scény, kdy se v bytě rodičů schází mladá dvojice, aby si užili chvíli nezávazného sexu, ještě vzbuzuje jakousi naději, že leckdy provokativní a pro mnohé možná příliš lascívní obsah (třebaže hra už v dnešní době zdaleka není tak průlomová a pobuřující; byla napsána v roce 1965) bude režisérem Michalem Dočekalem servírován vtipně, s precizní výstavbou jednotlivých situací. Noční dostaveníčko Lena (Jan Hájek) a Pam (Lucie Žáčková) nemůže probíhat hladce, protože za dveřmi neustále šramotí otec (Ladislav Mrkvička). Především Lena tato skutečnost drží v pro diváka velmi humorné nervozitě, přičemž je komika celé situace přiživovaná prudkou kadencí vděčných hlášek (,,Jak se jmenuješ?“; ,,Máš pěknou prdel“ – ,,Jako ty ksicht“; ,,Kouříš?“ apod.).

Ovšem hned následující obraz spouští samospád neustále se zvětšující koule neodbytných pochybností: zejména ohledně výběru hry (jak z hlediska festivalové skladby, tak z hlediska dramaturgie ND), způsobu režie a scénických prostředků, abych uvedl ty nejfrapantnější (vkrádají se totiž i obecnější úvahy o příčinách svérázné podoby coolness dramatiky v Čechách a úvahy o konci éry coolness vůbec). Navzdory nastíněným nestálým povahám Lena a Pam, jejichž labilnost se ostatně v průběhu hry prokáže, nyní vidíme tento pár v raném, stále ještě růžovém stadiu vztahu – při romantické plavbě na labuti. Mohutný příval kouře zaplaví jeviště a vytvoří snad až křečovitě efektní (=kýčovitý) výjev, který se záhy dostane do výrazné disproporce k holým, vulgárním až prostoduchým promluvám postav. Samozřejmě, práce s kontrastem je naprosto legitimní prostředek, ale tento případ má blízko k dutému manýrismu, resp. scénografickému machrování (scéna Jan Dušek).

Jakkoli je lidský cynismus a násilí téma aktuální, jejich prezentace ve Spasených je poněkud jednoduchá a vyčpělá. Prostá až banální konverzace ústředních postav, které by snad při rafinovanějším čtení mohly spoludefinovat jistou generační a stavovskou syrovost či přímočarost, se v hystericky ukřičeném pojetí (v tomto nejvíc vyniká postava Pam) Národního divadla stávají nesnesitelně jednorozměrné. V důsledku jsou diváci opravdu šokováni; nikoli ovšem zdravě, jak má u dobrého, vpravdě angažovaného umění být, kdy recipienta hluboce zneklidňuje kontroverzní obsah uměleckého sdělení, ale bohužel naopak. V případě inscenace Spaseni je totiž obsah v nedohlednu. Neuvěřitelná jalovost, která zpod naleštěné krusty inscenace doslova trčí, zjevně rozčilovala velkou část publika, z něhož mnozí dříve či později svůj postoj k inscenaci projevili navenek – v lepších případech ,,pouze“ spánkem, v horších jízlivými poznámkami, často i velmi hlasitými (pán za mnou přetekl a poslal aktéry i ,,s jejich pražským nářečím“ někam) či ostentativním odchodem. Zmapování reakcí objevivších se v hledišti by nepochybně dalo vzniknout pozoruhodné sociologické studii.

Děsivý zločin ukamenování dítěte v kočárku, na němž má nemalý podíl jeden z jeho možných otců, nenapravitelný agresivní floutek Fred (Jan Dolanský), byl co do motivací nesrozumitelný a ve výsledku spíše trapný a směšný, než mrazivý.  A přitom tento moment hry skýtal velký potenciál pro emociální působivost a společenskou apelativnost, vezmeme-li v úvahu úděsné skutky z reálného světa, o nichž nás média dnes a denně zpravují.

Vydržet i na druhou půli vyžadovalo značnou dávku divácké přejícnosti. Tato část se blíže zaměřila na zkoumání napjatých vztahů uvnitř jedné ,,takové normální rodinky“. Pam a Len se vysloveně nenávidí, štěkají po sobě kvůli ledasjaké malichernosti, přesto z bůhvíjakých důvodů (i po smrti dítěte) setrvávají ve společné domácnosti, kterou sdílejí se svými obdobně rozklíženými rodiči (Harry – Ladislav Mrkvička, Mary – Jana Boušková). V porovnání s předpřestávkovým děním je tato pasáž už jaksi ,,konsolidovanější“ a zobrazuje ústřední charaktery citlivěji a životněji; přesto – a roli v tom jistě hraje i atmosféra nastolená v předchozím průběhu večera – již dojem nepovedeného představení nezvrátí. Samozřejmě, že se může stát, že se šlápne vedle, ale takové plýtvání hereckými schopnostmi Jana Hájka, Lucie Žáčkové, Jana Dolanského a dalších, jakými jsme byli v případě Spasených ND Praha svědky, je – alespoň pro mne – více než smutné.

Komentáře k článku

Nový komentář