Zatímco islandská sopka Eyjafjöll chrlila do vzduchu hustý oblak prachu a otřásala tak nejen zemí ale i světovou ekonomikou, Praha se chvěla v dynamickém rytmu tanečního festivalu Česká taneční platforma. Tento ročník, stejně jako ty předešlé, organizovalo sdružení Tanec Praha. Alternativní divadelní prostory Ponec, NoD, Alt@ nebo Archa poskytly zázemí řadě českých tanečníků a performerů, kteří předvedli své taneční umění před českým i zahraničním publikem. Účastníci festivalu měli možnost zhlédnout sedmnáct představení patnácti různých souborů a díky zahraničním hostům a jejich reflexím si mohli udělat představu o tom, co současný český tanec představuje ve světovém kontextu.

Ponec stvořený nejen pro tanec

Ryba

První festivalový večer v divadle Ponec patřil choreografii Lenky Bartůňkové, která s dalšími tanečníky a tanečnicemi představila sled lyrických obrazů nazvaný Ryba. Ryba a její vodní svět proplouvaly jako hlavní motivy vizuálně okouzlující, ale dějově chudou inscenací, která se pokoušela o dynamicky pestrou mozaiku tanečních a pohybových obrazů. Každý z nich symbolicky pomocí kostýmů, hudby i rekvizit charakterizoval jiný kraj, mrav i lid, přičemž jednotlivé předěly mezi obrazy byly prokládány melancholickými intermezzy mořského světa. Modře jemně podbarvený a tlumený světelný design společně s mikrotenovým vlnícím se plátnem sugestivně evokovaly svět pod mořskou hladinou. Jiné rekvizity - sítě, skleněné lahve, dřevěná truhla - naopak navozovaly atmosféru přímořských oblastí.

I přesto, že Bartůňková a její taneční kolektiv od premiéry výrazně zapracovali na celkové podobě inscenace, určité nedostatky stále přetrvávají. K těm patří především významové vyprázdnění jednotlivých obrazů, které jsou sice hezky zatančeny, avšak bezobsažně. Kompozice inscenace se zakládá na sledu scén, kterým chybí scelující významová linka, která by odůvodňovala náhlé časové i prostorové změny a vůbec důvod, proč takto řazeny. Forma tak mnohdy přebíjí sdělení. 

Fg = G [(mˡ x m²) |r²] – Pohyb tam a zpět v gravitačním poli (až na výjimky)

Bára Látalová se v divadle Ponec věnuje i tanci pro děti, které vždy velmi originálním způsobem zapojuje do představení. V Fg = G [(mˡ x m²) jsou dítě i jeho dospělý doprovod naladěni na vzrušující zážitek už při vstupu do sálu, kdy mají možnost vyzkoušet si zákon proudění elektronů ve skleněné světélkující kouli. Očekávání však v průběhu představení nejsou naplněna. Hravost jednotlivých scénických obrazů, v nichž obě interpretky (Bára Látalová a Zdenka Brungot Svíteková) manipulovaly nejen se svými těly ale i s kupou bílých polystyrenových koulí, nebyla dost přitažlivá na to, aby udržela pozornost diváků až do konce představení. Jeviště ohraničené ze tří stran dřevěnými bednami odkazovalo ke gravitačnímu poli, v němž Látalová a Svíteková v rolích vědkyň simulovaly fyzikální pokusy. Tuto dějovou myšlenku ztvárňovaly na zmechanizovaných pohybech těl, které ke škodě celku působily spíše jako složitý tělocvik – tvrdě a nesourodě. Stejně tak působil i disharmonický hudební doprovod. Problém inscenace není ani tolik v nejasnosti a nelogičnosti propojení tance, pohybového divadla a akrobacie, ale že s nulovým napětím a vážným mimickým i tělesným projevem protagonistek padá i vzrušující a okouzlující atmosféra.

Případy doktora Toureta

Když vzniká inscenace založená na improvizaci, je každé představení jiné, tedy dobré, lepší i horší. V případě festivalového představení inscenace Případy doktora Toureta se dá říci, že bylo příjemně vtipné, úsměvné a velmi dobře zahrané a částečně i zatančené. Případy neobvyklých lidských tužeb nás provázel konferenciér, předvádějící muže trpícího lehčí formou Touretova syndromu, který na základě hrané nervové poruchy proměnil svůj výstup v groteskní a originální klaunérii, která příjemně přecházela do sólových výstupů Anny Polívkové nebo Terezy Ondrové. Anna Polívková jako Pan Padlý, který se chce znovu naučit létat, předvádí bezpočet do posledního detailu propracovaných pantomimických prvků, ke kterým jí stačí pánský oblek, dlouhý plášť a němá maska bez úst. Své pružné tělo uvádí vláčným kmitáním do dynamicky se opakujících vln, které evokují pocit, jako by měla každou chvíli skutečně vzlétnout. Křečovitě neurotický improvizovaný tanec Paní Vltavské v podání Terezy Ondrové byl osvěžující jako voda z Vltavy, ale rozhodně ne tak chladný. Ve svém tanečním projevu dokázala Ondrová odhadnout jemné nuance mezi pohybovým minimalismem a excentrickým maximalismem, přičemž obě polohy vyvažovala správně načasovanou pauzou. S nadsázkou přehrávala svůj stud a strach, jež se promítaly nejen v drobných gestech, ale nejvíce ve výrazu tváře. Festivalové představení Případů doktora Toureta mělo své občasné propady, ale jako celek vytváří netradiční divadelně-tanečně-improvizační zážitek.

100 Wounded Tears

Inscenace souboru DOT 504, který se svými inscenacemi boduje i na zahraničních festivalech typu Fringe Festival v Edinburgu nebo Aerowaves v Londýně, patřil ke skutečným vrcholům České taneční platformy. O jejich profesionalitě a vysoké technické kvalitě svědčí i fakt, že festivalové představení byli schopni odehrát i bez jedné taneční interpretky, která kvůli krizové situaci způsobené uzavřením evropských letišť nemohla přiletět z Londýna. Projev všech herců i tanečníků byl maximálně soustředěný a prožitý. Choreografie Lindy Kapetaney a Josefa Fručka je plynule propojována s fyzickým divadlem a činoherními monology Csongora Kassaie, jemuž byla do úst vložena slova plná provokativního sarkasmu a humoru. V jeho slovním i pohybovém projevu se slučoval groteskní škleb a nadsázka absurdního divadla odkazujícího ke konečnosti lidského bytí. Výrazový tanec i pohybové divadlo šestice interpretů zjemňovaly romanticky vášnivé scény nebo naopak dramatizovaly scény precizně zahraných brutálních zápasů. Maximální fyzické vypětí umocňovalo autenticitu jejich tanečního i hereckého prožitku, v němž odhalovaly i ta nejintimnější zákoutí nahého lidského těla a duše.

Alt@Hala - něco dala, něco vzala

Performativní prostor bývalé holešovické průmyslové haly 30 Alt@ svou komorní povahou umožnil rozehrát intimní hru světel a pohybu lidského těla. K vrcholným tanečně-pohybovým představením festivalu v hale Alt@ se mohou řadit projekty Gaia Dagmar Chaloupkové, Proměnná Terezy Lenerové a Einat Ganz a Zločin a Trest, který je kolektivním dílem souboru NANOHACH a všestranného umělce Jana Komárka.

Gaia

Choreografie Dagmar Chaloupkové v inscenaci Gaia je vnějším výsostně dramatickým tanečním monodramatem, které na sebe strhává pozornost živelnou zemitostí a vnitřním napětím tanečnice, která ho kumuluje v dlouze protahovaných pohybech a pomalém přelévání se mezi světelnými paprsky, které se odráží od tří různě velkých zrcadel. Tanečními partnery Dagmar Chaloupkové byly nejen proměňující se světelný design řízený Janem Komárkem, ale také tma, mlha i její neuvěřitelně dlouhé vlasy havraní barvy, do kterých se Chaloupková halila a kterými rozvířila hustý mlhový opar.

Proměnná

Tvůrčí spoluprací dvou bývalých spolužaček z Theaterschool v Amsterodamu vznikl komorním projekt založený na tanečním divadle velmi úzce propojeným se světelným designem. Češka Tereza Lenerová a Israelka  Einat Ganz ve svém půlhodinovém pohybovém dialogu ukazují podoby osudového přátelství dvou lidí, kteří se míjejí, potkávají, loučí a opět shledávají. Proměnná i přes svůj krátký průběh obsahuje to, co mnohým festivalovým představením chybělo – dramatické situace založené na konfliktu, střetu dvou protichůdných sil, tužeb a cílů, které někam směřují, proměňují se a někde i končí. Jednotlivé scény, v nichž představitelky mísily pantomimu, exaltované mluvené repliky a přehrávaný klaunský tanec, se tematicky přelévaly jedna do druhé v logické návaznosti a s postupnou gradací směřující až ke smířlivé pointě.

Zločin a trest

Je velmi těžké najít v českém divadelním i tanečním umění projekt či dílo, které by svou podstatou patřilo k přelomovým a revolučním. Takovým, které posunují svůj umělecký druh o kousek dál, a ukazují tak další možné postupy tvorby. Zločin a trest v podání tanečníka Jana Malíka a v choreografii Jana Komárka dosahuje na utopickou představu absolutního umění, v němž se pojí světelná a taneční choreografie, živá hudba a zpěv, pohybové divadlo, mluvené slovo a minimalistická, avšak vizuálně přitažlivá výprava.

Miniopera Zločin a trest je naturalistickým epickým obrazem slučujícím v sobě drsný příběh vraha, člověka, který si připouští svou vinu, jež na něj doráží a svírá ho v paralizující křeči. Tanec i jiné estetické projevy Malíkova pohybu na scéně jsou syrové jako příběh samotný. V těle, výrazu tváře i emocionálním prožitku udržuje napětí po celou dobu představení, hraje i tančí, apeluje na diváka, strhává na sebe pozornost. Jeho herecký projev je excentrický, egoistický a velmi emotivní. Diváci jsou neustále překvapováni světelnými proměnami, postavami, které vystupují z hlediště a zapojují se do jevištní akce, zvuky vycházející z perkusí Jana Komárka nebo jemným i hrdelním zpěvem tria zpěvaček. Tanec Jana Malíka je abstraktní a symbolický, zatímco hudba Michala Nejtka sedícího za pianem tematicky dotváří dějovou linku Raskolnikova příběhu. Zločin a trest plasticky, komplexně a po svém zpracovává slavnou ruskou románovou předlohu. Jedná se o projekt, který dává nový impuls českému výrazovému tanci a fyzickému divadlu.

Mnoho světelných bodů v prostoru NoDu

LOA>15 Steps

Kolektivní projekt Věry Ondrašíkové, Dory Hoštové, Pavly Beranové a Patrika Sedláka rezonoval zvukem i světlem prostorem NoDu. Věra Ondrašíková patří k českým předním tanečnicím, a to především díky snaze o hledání nových výrazových prostředků, které je možné propojit s tancem, a vytvořit tak nové vizuálně-akustické umělecké dílo. Kolektivní tanečně-zvukově-vizuální projekt 15 Steps Věry Ondrašíkové, světelného designéra Patrika Sedláka a hudebníka a zvukového aranžéra Stanislava Abraháma dokazuje, že světelná instalace a projekce společně s křehkým ženským tanečním pohybem může dohromady tvořit poutavou a zajímavou podívanou, která je akčně doprovázená elektronickou hudbou a zvuky rozmanitých podob, přes jemné náznaky elektro music až po velmi nepříjemné a uši i nervy drásající hluky. V inscenaci 15 Steps směřuje tanečnice za něčím, co ji žene. Nevíme však co to je a kam až dojde. Světelné obrazce a šipky červené bravy promítané na podlahu i stěny jsou cestou i směrem, po kterém se Věra Ondrašíková vydává. Celá akce je fascinující svou plasticitou a prostorovou variabilitou, kterou světla modelují. Méně poutavé a v podstatě okrajové je již propojení světel s taneční choreografií, která je silou a množstvím světelné digitální projekce poněkud upozaděna, přičemž i příliš silný zvuk přehlušuje křehkost jejího pohybu, který není v temném sále téměř vidět. Taneční minimalismus dává příliš velký prostor světelnému a zvukovému doprovodu, které jsou sice obdivuhodné (vznikají v danou chvíli na daném místě), ale nejsou rovnoprávnými partnery tanečnice.

Po pěti dnech strávených sledováním a prožíváním českého současného tance a pohybového divadla se cítím obohacená, potěšená, nadšená i vyčerpaná. Jen těžko můžu dělat zobecňující závěry, které by strčily současný český tanec do jedné škatulky. Ale pokud se alespoň pokusím o menší zjednodušení, bude to právě variabilita a pestrost, která současný český výrazový tanec charakterizuje. Mísení divadelních, hudebních i tanečních žánrů a velká míra divadelnosti obsažená v tanci, jsou základní vlastnosti alespoň částečně a velmi stručně vystihující český výrazový tanec. Úroveň technické vyspělosti jednotlivých souborů je různá stejně jako mimotaneční vlivy, které tvorbu českých tanečníků a tanečnic ovlivňují. Bohatství forem, které současný český tanec nabízí a výrazný vliv divadelního umění jsou lákadla, které zahraniční producenty a festivalové organizátory přitahují.

Komentáře k článku

Nový komentář