30.5.2010 14:37:23
/ Maryna - ta, co byla na Zlomvazu..
Hybris, hybris, hudris, hybrid. Naházím ti šutry do oken a budu čekat na tvůj trest!
Pane můj, sám jsi to ze svého zaprděného obláčku velmi dobře viděl. Nadhled je přeci jenom nadhled. A mlčíš. Jsi na svoje dílo pyšnej?! Stále mlčíš. Proč jsi mě nenechal dojít zaplavujícího pocitu uspokojení ze šťavnatého studentského festivalu, z divadelního setkání? Proč si mě pohroužil do samoty a málem mi zlámal vaz?! Proč jsi mě neobdařil bezbřehou pokorou k veškerým snahám uměleckým, proč mě necháváš pochybovat o nastupující generaci divadelníků – a vlastně i o mně samotné?! Ne, ne, nevyčítám, nekleju, jen...
Házím! Přestože festival Zlomvaz před 17-ti lety založila katedra produkce DAMU, předpokládám, že na její zasloužilá bedra padá letošní předimenzovanost festivalu, jehož záběr byl rozšířen navíc ještě o umění hudební, taneční a filmové. Jak dokazují reflexe, ne všechny produkce si našly své diváky, zejména DISKu vzdálený prostor holešovické La Fabriky ztuha naplňoval svou diváckou kapacitu.
Další! S tím souvisí problém nejasného dramaturgického záměru festivalu. Jde o interní přehlídku „toho nejlepšího, co letos vzniklo na vysokých uměleckých školách“, o vzájemné setkávání a inspiraci, nebo má jít o veřejnou prezentaci, konfrontaci s „obyčejným“ divákem? Co je účelem festivalu? Obávám se, že festival nejde ani jedním směrem, snaží se obsáhnout vše, a zároveň nic. Ztrácí intimitu, neposkytuje alternativu profesionální scéně. Směřuje ke konzumu a vyprázdněné show. Proč zahájení festivalu uváděla Iva Pazderková, závěrečné ceremonie Anna Polívková a z video-upoutávky neslyšíte nikoho jiného než Vojtěcha Dyka? Koho mají tyto až reklamní tváře přivézt na festival? Proč nemají současní studenti obřady svého festivalu ve vlastních rukách?
Letos poprvé se na festivalu uskutečnily Kritické diskuse, kde si tvůrci toužící po reflexi mohli navzájem s hrstkou divadelních vědců, pisálků, vyměňovat v přátelském kruhu své divácké postřehy. Účast byla skutečně komorní, studentů divadelní vědy a kritiky dorazilo nemnoho, a ne každý rodící se umělec se chtěl konfrontovat třeba i s diváckou nelibostí. Ačkoliv debata nad formální stránkou inscenací upozaďovala neoddělitelnou stránku obsahovou, potažmo dramaturgickou, dotkli jsme se i otázky smyslu umění. Otázky sice abstraktnější, ale důležitější. Co je účelem umění, divadla? Bože! Mám ještě plný kapsy šutrů a nehodlám klesat pod hladinu života! Takže odpověz! Házím!
Má umění měnit tvůj nedokonalý svět? Má se k němu stavět, má na něj mít názor, má k němu zaujmout stanovisko? Má! Má být kontroverzní, má podněcovat vášnivé diskuse a ne se realizovat v bezobsažné formě. Milovat všechny je jako milovat nikoho, stejně tak dělat divadlo pro všechny. Alibismus. Nechci nijak shazovat umělecké invence své generace, ale pokud jsme mluvili o pnutí a přetlaku, tak každý o něčem jiném. Podle mého názoru to není pnutí po tvorbě, ale pnutí po sdělení skrze umění. Ne obdivovat sebe v umění, ale umění v sobě. A ačkoliv jsem viděla poměrně malou hrstku festivalových inscenací posledních tří dnů, chci tento svůj zhmotnělý pocit, ačkoliv hází do jednoho pytle bez rozdílu všechny tvůrce, ještě jednou zmínit. Jako výstrahu před možným dalším propadem do prachobyčejné sebe prezentace. Bez schopnosti nadhledu, sebereflexe a jakéhokoliv světonázoru.
Kladu na umění vysoké nároky?! Neříkej mi, že se musí konzumovat a že čím víc ho sežeru, tím budu plnější! Šutr na to! Svoboda konzumu by měla přinášet také svobodu neprodukce! Jak se v tom chaosu možností mají diváčtí recipienti zorientovat, nemohou donekonečna vydávat energii na přežvykování nešťavnatých nedopečených kousků, aby se pak div neudávili jednou zatoulanou peckou!
Podle odborné poroty tou peckou letos byla inscenace činohry DAMU Markéta, dcera Lazarova, ačkoliv v kuloárech se šířily zvěsti o výborném zpracování Čapkovy povídky z nesoutěžní sekce Škandálná aféra Jozefa Holouška. A ty jsi mi jednoduše nemohl zařídit, abych excelujícího herce Tomáše Mischuru z Akademie umění v Banské Bystrici (letos poprvé přizvané) mohla také vidět?! Ano, viděla jsem ho v soutěžní inscenaci End Game, díky níž mohl být oceněn za nejlepší herecký výkon, ale Beckettův tísnivý příběh mě bohužel netísnil více než mé respirační problémy, tak příznačné pro učebnu K332.
Vůbec hodnotící hledisko ve sportu jménem divadlo má prazvláštní postavení. Podle letošní poroty existují inscenace jednoduše dobré nebo špatné. Já bych tak černobílá nebyla a navíc bych zavedla koeficient přepočtu na ztížené podmínky soustředění, únavu atp. Osobní vkus a diváckou zkušenost už ale nepřepočtete. Co lze ale udělat? Dopředu určit, podle jakých kritérií se bude hodnotit.
Jsem z toho všeho zmatená a naštvaná! Rozhodně nemám Mandát na pravdu, ale inscenace brněnské JAMU mě divácky přitáhla mnohem více než Markéta, dcera Lazarova, ačkoliv obě inscenace ztratily mnoho nejasným dramaturgickým výkladem.
Pokud jde o jasné sdělení, vyjádření se ke skutečnosti, pro mne ho poskytla inscenace hostujícího divadla F. X. Šaldy z Liberce Googling and fucking, autorský text absolventa DAMU Tomáše Dianišky beroucí si na paškál současnou vztahovou vykořeněnost internetové komunikace. Je jedno jestli zaklapneš notebook nebo umřeš. Od objednání si internetové sebevraždy mnohé mladé nadšené diváky však odradil doslov o možnosti zhlédnutí inscenace on-line. Jak relativní jsou hodnoty naší současnosti.
Soutěžní inscenace, která by nemohla nikdy vyhrát. Mluvím o The Amnesic Days of the Polar Nights v podání ateliéru KSFT JAMU, která uzavřela vyčerpanému diváctvu sobotní divadelní večer. Není mi úplně jasné, jak se nonverbální představení založené na jiném způsobu vnímání, na jiné poetice, dostalo mezi užvaněné činoherní inscenace. Mně osobně přineslo banální úlevu pro sluch a aktivovalo dětsky hravá kukadla, která s napětím sledovala neustále utíkající smysl v konání nesmyslů.
Tak ty se nevyjádříš, jo? Chci vědět, kdy budou lidé skutečně svobodní, nebo kdy já nebudu tak naivní! Už mě rozčilují všechny ty konvence, které jsi nám uvařil. Proč má smysl jen divadlo velkých scén, velkých emocí a početného ansáblu s plnými pusami slov? Nejsme hodni dojít místo konce světa jiného způsobu vnímání, jiných forem komunikací, setkávání? Jasně, jasně, blbost. Už se držím šutru. Pluralita názorů existuje, nekonečné možnosti vyjádření, prázdné cesty a křižovatky plné individualit, které se míjejí. A kde je ta tvoje boží pravda?! Všeobjímající, vyšší pravda?
A ještě jeden šutr tady mám, tak pozor, kam se trefím teď, jo? No, můj ty bože, těsně vedle. Sakra! Konec cvičení, bolí mě už ruka. A skutečnou recenzi napíšu, až budu mít jistý honorář a čtenáře všech generací a vyznání. To začnu teprve doopravdy tvořit...