Uchopíme-li název legendární sportovní reportáže „Branky, body, vteřiny“ etymologicky, můžeme se dotknout samé podstaty života a bytí, neb zahrnuje pohyb hmoty v čase. Pomohou nám k tomu Rejzkův Český etymologický slovník (ČES) i Příruční slovník jazyka českého (PSJČ). Pracovně si název zpravodajství převedeme do singuláru: „Branka, bod, vteřina“. Trojici slov se pokusíme vyložit zvlášť, posléze však spojovat a variovat.
Branka je původně „to, co brání ve vstupu“ a „vrata“ jsou jen jedním z významů. ČES dále uvádí původ slova vrata z indoevropského kořene *uer- „zavřít, ohradit“ a anticipuje tím později vzniklé „dvůr, zahrada, obora“. Brána je vstupem/východem do/z jednoho/jedné prostoru/kvality z/do druhého/druhé. Má mystický či sakrální potenciál a je z trojice zkoumaných slov nejasociativnější.
Vždyť vzpomeňme třeba na „sezame, otevři se“, „zlatou bránu“, obecnou symboliku brány ve snech či elementární prvotní bránu, kterou překonáváme při porodu a přicházíme tak z děložního ráje do čehosi nevlídného, z čeho je nám nutno křičet. Při japonském obřadu čanoju se do čajové chýše vchází velmi nízkým vchodem, aby se sehnutím vyjádřila pokora a člověk si uvědomil kvalitativní změnu prostoru.
Bod pochází od „bodat“ – snad kalk z latinského „punctum“, tedy „bod, tečka“ (ČES). Vezměme si tečku gramatickou, jež ukončuje výpověď; je-li teček vícero, pak odpověď nedokončují (aposiopeze). Můžeme tedy hovořit o jakési nepřímé jistotní úměře, čím více teček, tím více mlhy. Příbuznost tečky vynikne ve slovech „tknout“, „týkat se“ i „tečna“ neboli „přímka dotýkající se křivky“. PSJČ má tečku za nejjednodušší geometrický útvar, průsečík dvou čar a nejmenší místo v dvourozměrném i trojrozměrném světě.
Představme si každý sám sebe jako nepatrný, ale přesto patrný bod ve vesmíru, či jako nejmenší možné jsoucno, které je přesto absolutní ve svém prožívání. Jsme bodem, který ukončuje, či nedokončuje výpovědi – a každou vteřinu může procházet vždy jednou branou, přestože jejich počet je nekonečný. Australští domorodci v Chatwinových Cestách písní malují tečkami: jako by vbodávali esenci zdánlivě nejprimitivnějším způsobem. Hříčkou etymologického osudu budiž, že „tetování“ nemá s „tečkami“ nic společného.
Vteřina je dle ČES obrozenecký kalk latinského „secunda“ od „vterý“ („druhý“), kterýžto tvar máme doložený jen v Rukopise královédvorském (!) – příbuznost s „úterý“ je zřejmá. Ve významu „následující“ je i výraz „sekvence“ (např. sled filmových záběrů). Vteřinu chápeme jako nejmenší jednotku bytí, v níž si uvědomujeme děj, respektive jeho změnu – jde o předpoklad (sebe)reflexe.
Proto se můžeme díky vteřinám týkat bran, procházet nekonečnými komnatami s nesčetnými dveřmi. A z každé komnaty dojdeme v následující sekvenci do téže komnaty, často sami sebe zmnožujeme do tolika teček, až sami sebe nudíme a opakujeme se.
Odvažuji se tvrdit, že „branka, bod, vteřina“ je dokonalou realizací jednoho lidského života, průřezem v jeho zmražení v časoprostoru; „branky, body, vteřiny“ jsou proti tomu mnohostí celé galaxie, vířivým koncem, veškerou neuchopitelnou poesií světa.
Hebrejský kořen שער značí bránu (ša`ar), ale i vlasy (sé`ár). Weinreb připomíná židovskou tradici, v níž tam, kde má člověk vlasy, bývala před pádem do hříchu brána, jíž bylo možné vstupovat do stavu vně časoprostoru. Z toho vyplývá, že dnešní lidské hrátky s vlasy jsou v podstatě magickými praktikami. Dále mějme na paměti, že vlasy rostou z bodů, teček – a že rostou každou vteřinu, že se neustále prodlužují. Stříháme-li vlasy, dochází k nejniternější oběti, k obnažení.
Branky, body, vteřiny jsou tématem tištěného Rozrazilu č. 33, který vychází v květnu 2010.