Být duševně nahý

9.6.2010 17:32:16 / Martina Jirešová

 

Zatímco hokejisté ČR poráželi ty ruské, v sále Vesny bojoval kolektiv Nahého divadla o své divácké příznivce druhou premiérou z cyklu Exit: Nekonečno. Po Postelích divadelní nadšenci zinscenovali další svou autorskou hru – Proč pana Jana popadl amok? Hra uvozená otázkou nakonec relativizovala své poněkud banální sdělení, že lidé jsou zlí, a vytvořila prostor pro vznik dalších závažných otázek.

 

Hrdina Jan (Jan Chytil) je ve své podstatě citlivý člověk, který chce „pouze“ spokojeně žít v pravdě, pracovat i vést svůj osobní život. Dá se říci, že pravda je přirozený princip jeho bytí, který mu ovšem ztěžuje jeho společenské postavení, v morálně neukotvené současnosti ho staví do role outsidera. Jan se tak stává výborným objektem pro psychickou šikanu svých pracovních kolegů (dokonalí prospěcháři s vybělenou tváří dobra - Marek Veverka, Václav Ambrož) a obětí primitivních vtipů a her bez pravidel. Kolegové například navedou sekretářku Michaelu (Michaela Vrbová), aby předstírala zájem o Jana a ten stále stejně bezelstně přechází její neupřímné výmluvy s naivní vírou v to, že jednou na schůzku doopravdy přijde...

 

V sálečku Vesny jsou podélně naproti sobě dvě řady židlí, prostor kanceláře se nachází vlevo od vchodu, prostor domova s postelí a plátnem na promítání zpráv a hororových snů napravo na kukátkovém jevišťátku. Prostorové řešení nutí diváka k aktivnímu vnímání, i když současně k unáhlenému nesouhlasu. Ne, ne, především pro první řady není zorný úhel dostačující.

 

 

Oproti Postelím je struktura textu jednodušší a méně určující, dává tak širší prostor pro formální dovyslovení. Režisér Martin Vojtovič při práci nejen s prostorem úspěšně balancuje na hranici ryzího bezvýznamového formalismu. Navazuje na Chytilovy Postele a i nadále využívá možností světelného (údajně filmového) střihu, který amatérským hercům značně ulehčuje nepřetržitý pobyt na scéně. Ustanovuje se tak určitá osobitá tvář inscenací Nahého divadla, originální, ač možná diskutabilní, rukopis. Vzhledem k tématu inscenace propleteného s médii se pracuje s projekcí filmových dotáček zpráv a Janových snů (autorka videa Vendula Valentová), které ještě více okrajují herecký prostor. Nakonec experiment s divadelním prostorem a časem, sestřihávání práce, zpráv, cesty, domova, snu, škodičů, práce, zpráv ... je sympatický a nabízí vnímavým divákům svět někde mezi neuvěřitelnou realitou a uvěřitelným divadelním tvarem.

 

Život pana Jana se pohybuje na trase práce – domov. Přičemž po cestě tam i zpět, v prostoru sevřeném diváky, se mu vždy stane nějaké příkoří. Zlí anonymní lidé, v programu označeni jako škodiči, jsou symbolizováni bílými maskami obličeje smývajícími vícerozměrnou identitu živého jedince nechávajíce pouze otvory na oči jako známku individuality a černobílými elegantními obleky. Škodiči (Vendula Valentová, Lukáš Kubina a Daniel Dubový) vystupují z diváctva, aby Janovi tu uštědřili facku, jindy ho ohodili kaluží, nebo mu alespoň podrazili nohy.

 

Aby toho nebylo málo, autoři inscenace vyhledali ty nejbrutálnější zprávy o zvířeckém chování lidí, které prostřednictvím zpráv v rozhlasové či televizní podobě valí jak na Jana, tak i na diváka. Jde skutečně o autentické příběhy našich spoluobčanů, jistě si vzpomenete minimálně na ugrilovaného muže z Brna Komárova. Navíc jednotlivé zprávy jsou prostřednictvím škodičů náznakově ilustrovány, přestává jít o pouhá slova, najednou před vámi znásilňují ženu nebo malému chlapci vlastní matka vpichuje vzduch do žil. Ačkoliv jde o různě zdařilé ilustrace již vysloveného, mají velký podíl na tísnivé náladě inscenace. A vlastně navzdory očekávání mají svůj účel.

 

Sedíte si doma v teple, posloucháte zprávy, glosujete je poznámkami a hlavně se snažíte, aby se vás za žádnou cenu nedotýkaly. Zla je moc a nejde ho porazit, lze ho pouze pro svou vlastní vnitřní pohodu vytěsnit ze života. Až do chvíle, kdy se jeho obětí stanete vy. Může to být obyčejná šikana v práci, nebo neobyčejná lhostejnost anonymních spoluobčanů na silnici. A kde je ten předěl mezi zločinem a tolerovanou normou? Kdy si ještě můžeme hrát s revolverem a kdy už ne? Stačí jednat v mezích zákona, nebo je tu ještě vyšší právo? Kdo se v tom dokáže zorientovat?

 

Těžko uvěřit závěrečnému apelu, že má smysl žít. Nechce se uvěřit, že po té kontinuální brutální podívané, po takové koncentraci příkoří a nespravedlnosti, lze vyslovit nějakou naději. Může být morálně čistou postavou prostitutka Magda (Jana Ošmerová)? Jaktože ona jediná skrze popis svého strastiplného příběhu dokáže Jana zvednout ze země a dát mu víru v život? To jsou paradoxy, co?! Každý si svůj smysl musí najít. A pan Jan? Osamocen proti davu škodičů s revolverem v ruce míří, míří, a nakonec spouští svou pomstu k zemi. Naděje se vzdává poslední. Snad dokážeme i odpouštět.

 

Navzdory veškerému patrnému pathosu a naivitě sdělení se jedná o inscenaci, která má potřebu se vyjádřit k naší pokřivené skutečnosti a hledá pro to adekvátní prostředky. Které divadlo dnes dokáže alespoň trochu odhalit skutečnost, ne-li ji svléknout? A hlavně, které vás inspiruje k nějaké mozkové činnosti?

 

 

Nahé divadlo - Martin Vojtovič: Proč pana Jana popadl amok. Režie Martin Vojtovič, dramaturgie Jan Chytil. Premiéra 23. května 2010. 

Komentáře k článku

U článku není vložen žádný komentář

Nový komentář

Jméno: 
Email: 
Předmět: 
Váš komentář (max. 1000 znaků, žádné HTML):  
inzerce