Zastávka mezi Andělem a Olympijskou

Příští stanice: Tančírna. Tuto větu sice v pražském metru neuslyšíte, pro Dodo Gombára a Doru Viceníkovou však byla tato představa výchozí při vlastní autorské adaptaci pantomimického divadelního představení pařížského Le Théâtre du Campagnol z roku 1981 (v Česku poprvé uvedeno brněnským Divadlem v 7 a půl v roce 1998). Stanice metra odpovídá konceptu představení založeného na setkávání i míjení postav a jejich vzájemných osudů, což se promítá již v úvodní scéně inscenace – postavy křižují prostor jeviště zběsile sem a tam, zatímco poslední diváci teprve usedají do svých sedadel.

Na „nástupiště“ stanice Tančírna (obří nápis v zadní části jeviště) přicházejí postavy z bočních vchodů, jako by právě vystoupily z metra, či po schodech vedoucích z propadliště. Stylizovanými pohyby se zmítají v rytmech industriální hudby; zběsilé opakování pohybů (plácání do nohou) přechází v pomalý lyrický klavírní podkres. Na principu střídání rozličných hudebních žánrů a adekvátních pohybových kreací (vycházejících z konkrétních hudebních motivů) je postavena větší část inscenace. V její střední části je přerušeno dosavadní pohybově-pantomimické divadlo složkou činoherní: ex post se navracíme do roku 1898, kdy Obchodník a Tajemník domlouvají výstavbu metra se třemi hlavními stanicemi: Tančírna – Anděl – Olympijská (počítají s plánem konání olympijských her v Československu roce 1916). Následná navazující pohybová sekvence již působí nadbytečně, zpomaluje plynutí inscenace, která vrcholí závěrečnou projekcí ze zkoušek hry.

Inscenace je postavena na hudbě Ondřeje Brzobohatého, který zkomponoval hudební aranžmá této hry i pro předchozí nastudování v Divadle Radka Brzobohatého (premiéra 22. září 2009). V rychlých a energických pasážích převládá fyzická akce (proplétání těl herců, náznak souboje herců v maskách zastupitelů nejvyšších mocností v čele s Hitlerem, klasický tanec, stylizované pohyby i téměř robotické kreace), zatímco pomalý hudební podkres dotváří atmosféru snovým scénám (potemnělé jeviště se zapálenými svíčkami a nasvícení herců baterkami či zpomalená scéna s míčem znázorňujícím bombu v jedné z tašek cestujících). Herci (z poloviny členové divadla, z poloviny hostující) užívají pouze gest, pohybů, mimiky - mluvené slovo se objevuje zcela výjimečně (kromě scény s plánem na výstavbu metra). Nepříliš efektivně a zbytečně explicitně vyznívají hlášení z metra „nástup a výstup, dveře se zavírají“ opakované v několika jazycích.

Postavy během svého vývoje a posunu vystřídají několik kostýmů: od hnědobéžových uniforem a blond paruk, přes bílé overaly až k černobílým oděvům. V kostýmní složce převažuje kombinace bílé a černé, Gombárem často užívaných barev, které pro něj zpodobňují dobro a zlo. V závěru inscenace přicházejí dva andělé v bílém, pouze s černými páskami zakrývajícími oči (snad symbol spravedlnosti, která je slepá), a odhalují na svém těle připevněné nálože – předzvěst záhuby všech cestujících v metru. Gombár v inscenaci použil více ze svých oblíbených motivů a rekvizit (např. zouvání bot, řada sedadel v divadle, odličování a sundávání kostýmů – viz inscenace Tretí vek v Mestskem divadle Žilina (2009) či Armagedon na Grbu v Městském divadle Zlín (2010)). Nepříliš zdařile zakončil groteskní scénu s notami (herci sedící čelně proti divákům znázorňují každý jednu notu a při živém hraní státní hymny na harmoniku povstávají pokaždé, zazní-li „jejich tón“), když po projekci ze vzniku inscenace zcizil dosavadní děj zahranou hádkou ohledně nepovedeného zkoušení.

První reprízu uvedenou v rámci festivalu Divadelní svět zhlédlo z poloviny zaplněné hlediště brněnské Reduty. Počáteční rozpačité pohledy diváků, kteří zřejmě nečekali inscenaci postavenou na tanečním a pohybovém divadle, se vytratily v polovině inscenace, kdy dějová linie nabyla ukotvení v kontextu výstavby pražského metra.

Komentáře k článku

Nový komentář