Trojí svízel občana Vaňka
Andrej Krob uvedl čtyřhodinový blok Divadla Na Tahu předsevzetím, že by se mělo jednat o neformální, přátelské odpoledne s divadlem. Inu, podmínky pro to, aby se vytvořila odpovídající atmosféra, byly ideální. Polozapomenutá terasa na Špilberku (oficiálně „malá scéna Bašta“) působila, jako kdyby se vše odehrávalo u někoho na zahradě. S čímž do jisté míry ladil i stánek s pivem a naprosto geniálním chlebem se škvarky, který si divadlo přivezlo s sebou. Palčivé horko, před kterým přinejmenším první hodinu nebylo kam se schovat, navíc poskytlo výbornou příležitost vysvléci se do půl těla a připadat si coby polonahý divadelní divák mile kacířsky. Zkrátka vše nasvědčovalo tomu, že se na „Špilasu“ chystá spíše nějaký undergroundový rockový koncert.
Hudbou se také začalo. Vaňkovky totiž byly vyskládané ve velice příjemném rámci z přitažlivých šansonů Sylvie Krobové a instrumentálních skladeb kontrabasisty Petra Tichého. Jejich hraní, doprovázené performancí citově deprimované „hlavy“ (pán s maskou nadměrné velikosti) objímající se s diváky a divačkami, každé ze tří představení předjímalo. Všechny zmíněné vymoženosti ale Krob a jeho herci nechystali pro to, aby se měli za co schovat. Protože jejich divadlo bylo prvotřídní.
Vernisáž na rozjezd byla ještě tou méně náročnou. Zůstala jasná, vtipně ironická analýza životů tvořených jen kvůli potřebě mít se čím pochlubit před ostatními a vlastně i před sebou. Životů pokryteckých a prázdných, v nichž i potenciální dobro (Michal stále klame tělem, tedy svými poměrně moudrými postřehy) je neupřímností obráceno v nicotu. Pointovaná je do roztomilých gagů, obzvláště ve chvílích, kdy oba manželé zapomínají na Vaňka a začínají svým vyprávěním autosugestivně vzrušovat sami sebe navzájem. Navíc i z nouze udělal soubor vtipnou aktualizaci ve chvíli, kdy kvůli nedostatečně připravenému zázemí nemohli na trávníku rozložit pro Vernisáž kulisy. Ty jim nahradil výhled na Brno, což pan režisér glosoval v tom smyslu, že to nevadí, že to vlastně vypadá, jako by ti dva chtěli vlastnit celé město.
V Audienci už se ale začalo ukazovat, k jakému výkladu Krob ve svých režiích směřuje. Sládek totiž v podání Karla Besedy není ožralým oportunistickým hňupem jako v kultovním Landovského podání, ale člověkem, který to má v hlavě přeci jen docela srovnané. Včetně toho, že jeho snahy manipulovat Vaňka se zdají být méně bezděčné, než bychom čekali. Především je ale kladen klíčový důraz na fakt, že je to člověk, který se marně pere s bezvýchodností své situace, bezmocí vůči komunistickému soukolí, jehož je součástí. Pročež jeho závěrečný útok na Vaňkovo disidentské pohodlí vyznívá velmi přesvědčivě a Sládek z něj vychází vlastně jako morální vítěz. Zkrátka zatímco tradičně se Vaněk považuje za jakési tiché personifikované svědomí svých oponentů, Divadlo Na Tahu role obrací.
Snaha vcítit se do kůže těch, kdo se snažili žít kreativní, ba i dobrý, leč oficiální a ústupky vykoupený život, vrcholí v Protestu. I ten je spíše než studií notorického přizpůsobovače studií člověka rozpolceného mezi dvěma možnostmi, z nichž obě se zdají být špatné a směřující do záhuby. Ani Staňkova obsese v péči o zahradu nepůsobí jako důkaz jeho mravní pohodlnosti a konformismu, ale spíše jako únikový prostor, hájemství chránící ho před zešílením z tlaku situace. Staňkův útok opět není nestoudným chrlením výmluv, ale bolestivým výkřikem o nespravedlnosti páchané vůči paradoxní tragédii těch, kteří se pro dobrou věc rozhodli se lidsky ušpinit.
Nemyslete si ale, že Krob sentimentálně oplakává nebohé oběti tvrdého života za „socíku“. Nedělá z Vaňkových protivníků hrdiny, ale lidi. Se vší lidskou rozporuplností, s jakou se potýkají s životními obtížemi a výzvami. Což mu umožňuje hlavně výborný Karel Beseda v trojroli Vaňkových protivníků. Ten zvládá vytvořit během odpoledne tři rozdílné postavy od distingovaného Michala z Vernisáže přes trochu balíkovského Sládka až po uctivě familiérního chataře Staňka. Druhé dva navíc se zmiňovanými vnitřními rozpory – tedy ne v nabízející se škatulce karikatury, ale živé osobnosti. Radek Bár byl v mírumilovné roli neustále rozpačitého a nervózního Vaňka nejvtipnější svojí postavou. Velmi mohutný herec totiž dokonale kontrastoval s předobrazem svých postav, drobným intelektuálem Havlem, který se takřka celou dobu osobně proplétal mezi diváky a své hry pobaveně sledoval. Věděl asi dobře, kam jít za dobrým a v jedinečně přátelské atmosféře dělaným divadlem.
Divadlo Na Tahu – Václav Havel: Vernisáž, Audience, Protest. Režie: Andrej Krob, hrají: Lucie Domesová, Karel Beseda a Radek Bár, muzicírují: Sylvie Krobová, Petr Tichý, zvuková spolupráce: Tomáš Zika.