Krátký rozhovor s Václavem Havlem
Josef Dubec: Mezi divadelníky se vedly spory, jestli má smysl financovat obří festival jako je Divadelní svět. Zda raději prostředky nevyužít k systematické podpoře stálých divadel a tedy kontinuální umělecké snahy. V čem vidíte smysl festivalu takového rozsahu?
Václav Havel: Mně to připadá jako počin velmi odvážný, velmi bohulibý a dobrý. Takovýto festival přeci umožní setkání a komunikaci nejrozmanitějších tvůrců. Je tady tolik projekcí, produkcí, různá profesionální i amatérská divadla. Je to takový vír, bez něhož by se mnozí z nich o existenci těch druhých ani nedozvěděli. To je, myslím, to dobré, čemu držím palce.
Ústřední linii prvního ročníku Divadelního světa tvoří inscenace Vašich textů. I když Vaše hry vznikaly jako přímá reakce na konkrétní společenskou situaci, zůstaly živé i pro další generace. Jak si to Vy osobně vysvětlujete?
Samozřejmě jsem tomu především velmi rád. Není-li to tak u všech autorů, tak alespoň mojí ambicí je dotýkat se obecných témat, i když skrze nějakou konkrétní zkušenost historickou nebo osobní. Byl bych tedy rád, aby mé dílo vypovídalo něco o světě vůbec. Když se i o ty hry, které jsou evidentně svázány s dobou, v níž byly napsány, objeví zájem a když se ukáže, že mají co říci i v novém kontextu, je to to nejlepší, co si můžu přát.
S brněnskými divadly, tedy především s Husou na Provázku, spolupracujete poměrně intenzivně. Jaký to pro Vás má význam?
Máte pravdu v tom, že naše blízkost s Husou na Provázku má už delší tradici. Už za komunismu jsme tady tajně pracovali společně, i když tehdy jsem ovšem byl kryt pseudonymem. Já jsem byl celý život zvyklý být svázán nějakým konkrétním divadlem - nenapsat jen tak hru a hodit ji, ať si ji hraje kdo chce kde chce. Jsem rád, že dodnes máme tento přátelský vztah.
Aktivity Provázku, na kterých se podílíte, navíc často výrazně přesahují svět divadla a snaží se o různorodou angažovanost. Myslíte, má vůbec divadlo jako médium dnes v době přebujelé komunikace a informovanosti na něco takového dost výrazný hlas?
To já mohu těžko posoudit. Já pouze vím, že když vzniknul němý film, říkalo se "to je konec divadla"; když vzniknul zvukový film, říkalo se "to je konec němého filmu"; když vznikl barevný film, říkalo se "to je konec černobílého filmu"; když vznikla televize, říkalo se "to je konec filmu vůbec". Pořád se tady věští jakési konce. Nechme to být a uvidíme. Já mám ten dojem, že dobré, originální divadlo, které je skutečně takovým průsečíkem, ohniskem dobové sensibility a jakousi křižovatkou těch dobových sebeuvědomovacích procesů, že to bude pravděpodobně existovat vždycky.
I dnes se zdají být aktuální slova Karla Čapka o tom, že umění se pro nás stává pouze jednou z forem zábavy, která nám pomáhá k útěkům od života, místo aby obohacovalo náš vztah k němu. Jakými zbraněmi podle Vás může umění bojovat o smysluplné místo v lidském životě?
Já myslím, že to divadlo, jako ostatně i jiné umělecké obory, má být především dobře a poctivě samo sebou a netrápit se věčně otázkou svého smyslu. Prostě by se mělo dělat tak, jak velí fantazie, inspirace, nápady a pocity.