Japonská hudbo, hraj a ty, Macbethe, zpívej!

Druhý festivalový večer několikanásobně potvrdil dávno objevenou skutečnost, že divadlo je syntézou uměn (a také, že po parných dnech musí přijít bouřka). Na Špilberku se při oficiální premiéře inscenace Havlovy hry Prase zpívalo, tančilo a hrálo v nejširším slova smyslu. Totéž se událo i uprostřed města o několik výškových metrů níže, ovšem v poněkud kosmopolitnějších rozměrech, spojujících kultury rozličných kontinentů. Polský Teatr Pieśń Kozła uvedl v Městském divadle Brno svou osobitou inscenaci Shakespearova Macbetha. Kompaktní jevištní dílo v sobě spojuje polyfonní vokální hudbu, více než čtyři sta let starý anglický text a výrazné prvky japonské kultury. Inscenace vznikla na základě vzájemné spolupráce zmíněného divadelního souboru s Royal Shakespeare Company. Inscenátoři pracovali na tomto projektu od léta roku 2007, kdy se setkali na divadelním festivalu Complete Works ve Stratfordu nad Avonou. Po více než roční společné tvorbě se zrodilo unikátní jevištní dílo, umocňující evropský příběh pokoušeného a moci chtivého člověka prostřednictvím asijské kultury.

Shakespearův text byl poměrně výrazně krácen – v inscenaci zůstalo zachováno několik monologů a dialogů především samotného Macbetha (Gabriel Gawin) a jeho ženy, dále také Macbethova přítele a vojevůdce Banqua a šlechtice Macduffa. Ze tří Čarodějnic, zobrazujících temné pozadí Macbethovy mysli, zůstala v inscenaci pouze jedna, jejíž promluvy spolu s pokušitelností Macbetha a jeho ženy jsou hlavními hnacími silami příběhu stejně tak, jak je tomu v Shakespearově textu. Některé postavy (zejména skotští šlechtici) zcela chybí. Jiné (jako například skotský král Duncan) se nevyjadřují prostřednictvím slov, ale pouze svým tělem. Díky těmto dramaturgickým úpravám se z alžbětinské tragédie stala koncentrovaná esence mocichtivosti, zbabělosti, krutosti a pokušitelnosti.

Mezinárodní tvůrčí tým jako inscenační klíč pro jevištní realizaci příběhu o Macbethovi zvolil prvky japonské kultury – především tradiční hudbu, bojové umění aikido a v některých okamžicích také melodický, posouvající se přízvuk japonštiny, který užívala při svých promluvách představitelka Čarodějnice, čímž se jednoduchým a neotřelým způsobem jednoznačně odlišila od ostatních postav pocházejících „z našeho světa“. Prvky aikido mají své funkční opodstatnění v čistě technické rovině inscenace, ale samozřejmě také v rovině významové. Herce v jejich přirozeném pohybu záměrně omezují kostýmy (dlouhé japonské sukně), čímž je zvýšeno jejich tělové napětí a celkový výraz působí energičtěji. Hlavním znakem, který používají, aby ztvárnili bojovníky aikido, je však vychýlené těžiště a soustředěný pohyb, jenž v různých situacích mění své tempo a rytmus. Ten je na jevišti neustále přítomen a jeho viditelná existence spolu s neustálým tělovým napětím herců činí z inscenace výjimečné dílo, které je schopné udržet emocionální pozornost mezinárodního publika.

Stylizace herců do japonských bojovníků je záměrně nedůsledná a nesnaží se zakrýt jejich evropský původ, což platí i o Shakespearově textu. Dochází tedy ke zvláštnímu střetnutí kultur, jež díky soustředěné a precizní práci všech tvůrců nepůsobí nijak nepatřičně, ale z alžbětinské tragédie činí příběh platný v jakémkoli časoprostoru. Evropská kultura je na jevišti přítomna především díky ryze křesťanským znakům, jakými je gregoriánský chorál a polyfonní vokální hudba (doprovázená hrou na japonské koto). Hudba je neoddělitelnou součástí jevištního díla. Motiv Macbethovy zrady na králi Duncanovi umocňuje zpřítomnění části biblického příběhu – Macbeth vroucně políbí Duncana bezprostředně před jeho zavražděním stejně tak, jako Jidáš políbil Ježíše. Prvky křesťanské evropské kultury se promítly také do výtvarného zpracování scény. Ta je utvářena prostřednictvím neutrálních pohyblivých paravánů a praktikáblů, které díky svým pozicím v některých obrazech připomínají křesťanský chrámový oltář.

Pro jevištní zpracování Macbetha polským a anglickým divadelním souborem je příznačná precizní práce se slovem, k němuž náleží uvážlivě zvolená intonace a pečlivě nastudovaný tělový výraz herce, který zaujímá jasné postavení vůči svým kolegům na jevišti. Tato důsledná práce se všemi prostředky, jimiž se herec může vyjadřovat, je příčinou naprosté kompaktnosti inscenace, v níž jakýkoli herecký projev a inscenační prvek má své opodstatnění.

Komentáře k článku

Nový komentář