O úvod k očekávané scénické črtě Pět tet – aneb Buď jsem se zbláznil – anebo je to sen! se postaral režisér Vladimír Morávek, který vysvětlil změny v obsazení a také přislíbil nalézt odpověď na otázku, co se stalo s postavami Vernisáže po třiceti letech. A protože každý správný festival má svou znělku, neopomenul zanotovat i tu Mezinárodního festivalu Divadelní svět Brno.

V „kvartýru s ksichtem“ ve vlastnictví manželů Michala a Věry je vše přesně podle scénických poznámek; pokud by snad divák neměl přehled v této změti rozmanitých starožitností a dalších zajímavých věcí poházených po stole, herci neváhají a při čtení předměty dohledávají a ukazují. Sklepy Divadla Husy na provázku plné rekvizit, dekorací a kulis ještě dojem přílišné zdobnosti hraničící s nevkusem skvěle podtrhují a umocňují.

Kamila Sedlárová jako Věra přes falešný umělý úsměv a přes zaťaté zuby cedí své repliky. Věra manžela nemůže ani vystát, potlačuje evidentní zášť k němu, má vztek když mu musí vůbec odpovědět a odpovědi často nahrazuje křikem. Michal Jiřího Zapletala je napjatý, neklidný, neustále bezdůvodně vyskakuje ze židle jako čert z krabičky. Evidentně zde něco neklape a je to vidět i přes snahu dvojice nesoulad zamaskovat. Ale ani přetvářka nemůže fungovat věčně. Za dramatického blikání světel v rozpačitých pauzách rozhovoru Věra s nervy napjatými k prasknutí odbíhá rozčileně rozdýchat vypjaté situace jinam, nejlépe si při tom ještě zapálí cigaretu na uklidnění. Michal se ve stupňujícím dusnu o samotě nervózně svíjí v růžku a popíjí alkohol. Bedřich (Milan Holenda) nejistě vstává ze své židle a nechápavě pozoruje dění kolem sebe.

Navíc „to“ dítě neustále otravuje rodiče a skáče jim do hovoru, opakovaně vyžaduje odpověď na svou otázku „Může se žába utopit?“. Dohání tak své rodiče k nepříčetnosti, takže vzteklé agresivní výkřiky „Drž hubu! Klíííd! Hubu drž!“ adresované Péťovi v plenkách (Vojtěch Dvořák), jsou v této domácnosti na denním pořádku. „To“ dítě je poslední kapka, která v rodičích vystupňuje napětí. A tak přichází na řadu nevyslyšené hlasité výkřiky zoufalství, při nichž se křečovitě přidržují stropu, ze kterého se na ně drobí omítka.

Gradující zloba se přenáší i na jednání s Bedřichem a vyvrcholí v momentě jeho odchodu přehnanou reakcí, kdy běsnící hostitelé shazují věci ze stolu, které se tříští o podlahu a na první řady diváků dolétá snůška nedojedených arašídů v kontrastu s v pozadí hrajícími veselými hity Karla Gotta.

Michal tak ani nemusí pouštět spoustu nových desek „s Karlem“ přivezených „ze Švajcu“. „Karel“ si sám probíjí cestu do domácnosti notoricky známými a podlézavými melodiemi jako Vltava, Cestu znám jen já (motiv znělky Večerníčku Křemílek a Vochomůrka), Včelka Mája a dalšími, které se linou z reproduktorů. A čmelák/čtenář (Jakub Tvrdík) tak marně hledá svůj pěvecký idol („Kájo? Kájo? Kájo?“) v gramofonu, kolem kterého tančí, poletuje a mává křidélky. A tak nikoho nepřekvapí, když se i na konci z reproduktorů line „světový hit“ Macejko, Macejko v podání koho jiného než Karla Gotta. Michal přelévá sklenici a Věra si místo na rty nanáší fialovou rtěnku okolo nich, na tváře. Tak končí dva zdegenerovaní lidé své doby. Anebo ne?

Směsici předmětů na stole střídá bílý ubrus a bílí sádroví trpaslíci (evokující podobně použité baletky z inscenace Můj krásný svět, r. V. Morávek, scéna Ondřej Zoufalý). Ať už se stávají čímkoliv - sklenicí, litevským pivem nebo ovladačem čehokoliv - podmínkou ale zůstává, že v zimě nesmí promrznout a v létě se přehřát.

Alternující Pavla Tomicová jako Věra s prošedivělou parukou a Michal s charakteristickým účesem à la Petr Oslzlý dostávají poloviční časový prostor. Ve třiceti minutách se odehrává nová Vernisáž, v křehčím prostředí a po třiceti letech. Vaněk (Milan Holenda) přináší novou kytici, dává si whisky a čeká ho rozhovor o Woodpeaku, Groombles, o vaření a o Evě, ale v nových souvislostech.

Živelný hněv a zloba už se s lety vytratily, ale vnitřní pnutí zůstává. Výčitky Věry Vaňkovi jsou nyní mnohem důraznější, kárá ho, že se stáhl do ústraní, vytýká mu, že není ve vládě ani v televizi, vyčítá individuálnost a politickou nezodpovědnost a to, že jen píše.

Nový člen domácnosti, ochránce-sluha Béda (Jakub Tvrdík), mává výstražně kosou nad hlavami diváků, svých zaměstnavatelů i jejich hosta a jakoby náhodou čas od času kosu zapomene u některé z postav. Zdá se ale, že má poměrně objemnou zásobu tohoto nástroje a na scénu si přináší další a další nové. A ve Vaňkovi vzrůstá potřeba odtud odejít, což se opět setkává s nelibostí ostatních.

Nechybí ani ztracená existence Péťa, který právě podstupuje odvykací léčbu, na které čte „Fuj!“. Problém nevyřešené otázky s žábou ho pronásleduje i v dospělosti, avšak teď už si ho dlouhou dobu nikdo ani nevšimne a společnost ho úspěšně ignoruje, neodpovídá. Tedy do momentu, kdy matka ztratí nervy a s ubývajícím dechem starého člověka zakřičí, že „Každý se může utopit!“ - Péťa má vyřešenou životní otázku a samozřejmě se nabízí otázka další, jak s tím naloží dál?

Jako si Václav Havel i v nejnovějším textu půjčuje motivy, nabízí narážky a hledá paralely se svými předchozími texty, Vladimír Morávek si je hledá s předchozími inscenacemi. A vzájemně se skvěle doplňují.

Komentáře k článku

Nový komentář