„Den je den, židé, a večer je večer. Den nás zaplavuje potem našich prací, ale večer má připraveny vějíře svého božského chládku. Jisus Navin, který zastavil slunce, byl zlý blázen. A také Mendel Krik, návštěvník naší synagogy, ukázal, že není schopnější než Jisus Navin. Celý život se chtěl hřát na výsluní, celý život chtěl stát na tom místě, kde ho zastihlo poledne. Ale bůh má strážníky na každé ulici a Mendel Krik měl ve svém domě syny. Strážníci přicházejí a dělají pořádek. Den je den a večer je večer. Všechno je v pořádku, židé. Vypijeme skleničku vodky!“ prohlásí rabín na samém závěru hry. Příroda má svá pravidla. A jako slunce nepluje oblohou bez přestání, i moc jednou zajde za svůj obzor.
Polská státní škola filmu, televize a divadla v Lodži zpracovala Babelovu hru Západ slunce (českému publiku poměrně neznámý text) prostými divadelními prostředky. Čistě a působivě.
Modlitby, křik...moudrá slova, rány...vyznání, živočišný sex....takřka holé jeviště pulzuje. Jen světlo, herci, stoly, židle. Tep je silný a mocný, blízký tomu nedivadelnímu. Těžko bít s jinou frekvencí.
Vzpoura mládí proti stáří, „poddaným“ vůči autoritě, dobru proti zlu. Mendel Krik, zvířecký patriarcha, syny svržen z trůnu svého hospodářství. Padá. Trestem mu je nejen konec živočišné lásky k mladé Marusje, ale drsný pád se vším všudy. Západ. Moc a síla vyhořela. Jen popel - bezmoc a zoufalství.
Osm obrazů - citlivě předělených výraznou, poměrně prostou hudbou (ústící pohybovou etudou předznamenávající obraz následující). V celé inscenaci se rozhodně nemluví jazykem okázalosti – vše, vyjma dominantního herectví, je decentní, nemálo smysluplné. Hudba nediktuje, jen nenásilně evokuje židovskou kulturu (jsme v Oděse, v prostředí, kde se prostupuje judaistický duch s ruskou krví). Světla velmi prostě dělí prostor na několik části; jsou vodítkem jak vizuálním, tak významovým. Herci tvoří expresivní, místy až groteskní postavy. Stylizace je přesná, dotažená a především (navzdory jejich věku) nepůsobí nepřirozeně. A že řvou jak na lesy!
Důmyslná řeč symbolů. Kupříkladu: samotný děj Babelovy hry, odehrávající se v roce 1913, může být vnímán jako jakási metafora končící epochy. Západu slunce, soumraku určitých hodnot zanikajících Říjnovou revolucí. Kostýmní složka (především barevná symbolika) a do jisté míry i jazyková bariéra (jazyk inscenace – polština jistě pro české publikum jazykovou složku více či méně oslabovala) nás také může navést k poněkud schematické, leč působivé interpretaci. Takřka diktátorská moc je svržena svými syny, kteří původ nepopřou a jen těžko odhadovat, zda nebudou jen jejím prodloužením.
Jedné z metafor tuze nerozumím...výchozímu bodu, obzoru, za kterým svit inscenace i zmizí. Obraz, jímž režisér Mariusz Grzegorzek inscenaci otvírá i zavírá - hodovní stůl, za ním dvanáctero, jeden vydělen. Poslední večeře. (Oslava židovského svátku). Ano, poslední moment před „zradou“, obratem. Pokrmem je jim vodka. Roucha jim nevlají. Kdo z nich je vykupitelem? Obětí za hříchy světa?
Mendel Krik nebyl Jozue, neměl přízeň Boha. Slunce nezastavil. A Zemi zaslíbenou nedobyl. Co vy?
Polská státní škola filmu, televize a divadla v Lodži – Izaak Babel: Západ slunce. Režie Mariusz Grzegorzek, scéna a kostýmy Kamila Grzybowska. Premiéra 2. 10. 2009, psáno z reprízy 13. 6. 2010.