Hlavně neodcházet

S Havlovou zatím poslední celovečerní hrou Odcházení se na DS v Huse na provázku představil soubor Klicperova divadla z Hradce Králové. Brněnské repríza inscenace, jež byla premiérována před více než půldruhým rokem, chvílemi jako by ztrácela dech. Těžko to můžeme přičítat samotnému textu (ten, jak se zdá, bude ještě přinejmenším desetiletí živě korespondovat se soudobou mediálně-politickou realitou); rovněž bych šmahem neodsuzoval celou Krobovu režii; prostě se zdá, že na hradecké Odcházení se nabalila hrubší slupka systémových i, řekněme, momentálních nedůsledností, které ho zbytečně degradují.

Havlovo bezesporu dost autobiografické pojednání o konci politické dráhy, a zároveň významné životní etapy kancléře Riegra, je kromě svého empirického ,nasycení technicky dobře napsaná hra. Ačkoli se v mnoha směrech liší od předchozí autorovy tvorby - což je pochopitelné, neboť její gró spadalo do naprosto odlišné společenské situace - má jako předchozí hry velmi kompaktní, tj. soudržnou, nedělitelnou a nepřeskupitelnou strukturu. V tomto byl Andrej Krob pietní – nesetnul žádné Havlovy postavy ani repliky. I dramatikovo notorické přání po civilním projevu (,,Prosím herce, aby nepřehrávali a nepitvořili se“), jež zde přímo několikrát Hlas autora, tedy ,,vox Dei“, opakuje, je v celku vyslyšeno.

Problémy se ukazují ve faktickém naplňování tohoto konceptu. Pomineme-li vizuálně i myšlenkově opravdu ubohou a veskrze samoúčelnou scénu Jana Duška (skládá se z dominantního zrcadlově vyvedeného retrográdního 3D nápisu Odcházení a centrální pumpy, na kterou nikdo ani nesáhne, jen se k ní občas sedá; kolem jsou bez ladu a skladu a vlastně bez nápaditějšího využití roztroušeny dřevěné židle), vyplynou nám jako největší nedostatek nevyvážené herecké výkony a mnohdy jejich nepřehlédnutelná ledabylost.

Samotný kancléř Vilém Rieger v alternaci Karla Besedy je poddajný moula – z jedné strany manipulovaný svými poradci, z druhé přišlápnutý svou přítelkyní. Navzdory jeho variovaným, sice nezpochybnitelným, leč obsahově vyčpělým tezím o nutnosti stavět do centra zájmu vždy člověka, které mechanicky pronáší rádoby pevným hlasem a navzdory na odiv stavěné konzistenci a ,,morálním zásadám“, není schopen čelit ani své politické opozici, ani novinářům, stát si za svým ve své rodině a bez výčitek svědomí dokonce rychle podléhá svádění mladé politoložky. Při tomto pojetí je Riegrovo závěrečné přijetí trapné a ponižující funkce ,,poradce poradce“ svého bývalého tajemníka inscenačně jasně zdůvodněné.

Velmi dobrý je v roli personifikovaného autorova hlasu i Jiří Zapletal. Ten je – podobně jako slova, kterými komentuje děj – distingovaný a spíše nesmělý. V bílém obleku se pohybuje mezi jednajícími postavami, bedlivě je poslouchá a pozoruje, aby jako jakýsi neustále dohlížející režisér zasáhl (nebo se alespoň obhájil), když je potřeba. Naprosto suverénní však není, postavy na jeho vstupy nevěřícně hledí a ty nejegoističtější z nich (Vlastík Klein) ho dokonce naprosto ignorují. Po těchto kvitancích však nastupují výhrady k interpretaci dalších podstatných postav hry.

Nepřesvědčivé je ztvárnění Ireny, dlouholeté Riegrovy přítelkyně, jindy výbornou Pavlou Tomicovou. Ta se střídavými úspěchy používá několik osvědčených gest a ,,ksichtů“ pro panovačnou semetriku, které do situací pokládá se střídavými úspěchy. Na Tomicové je vidět, že se dvakrát nesnaží o rafinovanější odstínění některých stránek Ireny, což je při prostoru, který ve hře tato postava má, rozhodně hodně zplošťující. Podobně jako Irena působí i starší Riegrova dcera Vlasta (Martina Nováková), která se rovněž vždy snaží prosadit svou; jak to, že se jí vesměs daří, při přepjatém a nikterak strategickém chování, může přemýšlivější divák těžko pochopit.

Riegrovi pobočníci Hanuš (Ondřej Malý) a Viktor (Lubor Novotný) jsou smrsknuti do dvou nevýrazných úředníčků s tichým hlasem, což především u druhého z nich ubírá možnosti vystižení nesmrtelného druhu oportunisty, které po své hadí kůži snadno sklouzne do tábora protivníka. František Staněk v roli politicko-ekonomického dravce Vlastík Klein zase svou dikcí lacině dubluje to, co je už v jeho postavě vepsáno; tedy narážka na jistého pragmatického, sebestředného V.K.. Kdyby spíš jasněji podal režijně naopak vtipný doplněk charakteristiky kariéristy Kleina např. v momentě, kdy se před následováním flirtující studentky ekonomicky podívá na hodinky, zda má na ni čas.

Přes vytknuté podivnosti zůstává v hradecké inscenaci – a díky bohu za to to – nepřehlušen sám Havel. Ale bylo by samozřejmě o mnoho snazší, kdyby myšlenky vložené do textu byly scénicky řečeny zřetelněji a nikoli tak, že člověk musí napínat uši a oči, aby je postřehl.

Komentáře k článku

Nový komentář