Orlando Adaggio

Život kritikův nebývá snadný. Na svůj úděl musí být připraven tělesně i duševně, protože v obou ohledech ho čekají nelehké úkoly. Jen co jsem spolu s nanejvýš čtyřicítkou zvědavců dobloudil na zastrčené parkoviště kdesi na odvrácené straně Veveří, začala Brno halit další z  bouří těchto dní. Dobrá, řekl jsem si, má to být třeskutá show, to bude mít v dešti bezva atmosféru, kvůli tomu promoknout a hodinu klepat kosu se vyplatí. Scéna byla navíc přichystána velkolepě: spousta reflektorů, dvě projekční plátna a filmová kamera s vlastním kolejištěm pro pohyb po scéně. Vše slibovalo opulentní tyjátr.

Nezačalo se zle. Herci se shlukli do jakéhosi průvodu kejklířů číslo dvě a vydali se za zády publika na iniciační pochod parkovištěm. Mohutné bubnování na kde co, včetně barelů a jiného kovového šrotu, doprovázelo upoutání jakési snědé princezny na dřevěnou káru, na které byla obřadně táhnuta vstříc jevišti. Pěkný obraz veselící se lůzy, házející kolem sebe petardy, končí těsně před vstupem na scénu ve štronzu. V tu chvíli se od něj polovina herců odděluje a mění ve filmový štáb odkudsi z hloubi předchozího století. Z průvodu se rázem stává divadlo na divadle; tedy přesněji řečeno film na divadle nebo tak nějak. Režisér v dlouhém kabátě začíná komandovat, kameraman šteluje svůj nástroj, suverénní technik kouří cigaretku a všechny si pohrdlivě měří vševědoucím pohledem, přiteplený maskér líčí snědou princeznu s otráveným výrazem filmové superstar a… nic se neděje. Filmaři se jen v tomto smyslu několik minut zmatkovitě hemží po scéně a chystají se na záběr. Pak spustí akci, který trvá třicet vteřin než borec na chůdách uklouzne a sletí. STOP! zařve režisér a několikaminutová příprava začíná znovu od začátku. Při dalším pokusu se dojde ve snímání scény o něco dál, při dalším zase o kousek.

Jde tedy zřejmě o parodii na výrobu velkofilmů v jejich pubertálních dobách. Proč se to ale děje tak pomalu? Hm, jistě se čeká na nějaký vrchol, ke kterému bude představení postupně gradovat. A taky že ano. Po půlhodině se totiž natáčení dostává do bodu, kdy přijíždí na scénu bugina nesoucí několikametrovou dračí hlavu s otevírací tlamou! Jen škoda, že chrlení gejzírů vody z nozder zaniká ve vytrvalém dešti. Pak ale tradičně cosi exploduje a „stop“! Závada na technice, vezmeme to ještě jednou. Drak znovu vjíždí na scénu, princezna přikutá ke skále piští hrůzou a na special effect odpovídá even more special effect: jeřáb (!) vytahuje do vzduchu masivní kovovou konstrukci jakéhosi pekelného okřídleného koně, na nemž „přilétá“ hrdinný Orlando v naivě kýčovém heroickém obleku. Dojde konečně ke střetu? Akci? Krvavému souboji?! Možná, ale rozhodně ne na první dobrou. Orlando totiž zavrávorá a z oře sletí. Nemůže následovat nic jiného než režisérovo stop a další několikaminutová příprava na příští pokus.

Nebudu Vás napínat, Orlando nakonec za mohutného řvaní draka zapíchne a milovanou princeznu zachrání. Tím ale představení nekončí, naopak! Začínají se totiž prolínat roviny skutečnosti (tedy filmového štábu) a fikce (tedy filmu). Komparzisté mimo záběr šermují meči, princezna zdrhá Orlandovi s jedním z techniků či kým, homosexuální maskér propadá amoku a útočí na herce, zkrátka všechno se to začíná bít. Ovšem během všeobecné rvačky se pod kulisami odhalují figuríny mrtvých vojáků z války jakési, asi světové, které na závěr za tklivé hudby představitelé berou do náručí a nastavují tak kruté zrcadlo sebestředné povrchnosti komerčního umění, které nechalo proběhnout v minulém století tolik krvavých konfliktů. Jevištní satira a metaforičnost se stupňuje, zmnožuje, mocní i logaritmuje. I tím, jak si nakonec tleskáme s herci navzájem. Obě strany si ostatně zaslouží obdiv za to, že v tom lijáku vydržely až do konce. Ale rozhodně ne za nic víc. Otázka, proč museli Němci a Italové táhnout bůhvíkolik kamionů drahé techniky, aby s její pomocí hodinu předváděli vláčné vakuum nápaditosti a vtipu, pro mě zůstává nezodpovězena.

Komentáře k článku

Nový komentář