Ty po mně kamenem, já po tobě polsky!

O váze komunikace mezi jevištěm a publikem není nejmenších pochyb. Ani o její zásadní roli v dětských představeních. S dětmi totiž není radno si zahrávat. Zvláště pak polsky.

Loutkové divadlo Teatr Animacji z Poznaně uvedlo na jevišti divadla Radost v rámci festivalu svou inscenaci Pinokio, podpořenou Mezinárodním visegrádským fondem. Zásadním problémem brněnského uvedení bylo jeho totální míjení se s publikem. Fatálním zádrhelem nebyla skutečnost, že se loutkové představení odehrávalo v cizí řeči. A hlediště MĚLO být naplněno dětmi. Ale staršími.

Organizátoři (ať už tvůrci festivalových anotací, či zcela nepochybně obětavé učitelky) měli předvídat, jak se bude inscenace vyvíjet. Že jakási omluva prkenně žertujícího principála (Tomáš Slezák, divadlo Radost) klasifikovaná jako heslo dnešního dne – NEPŘEHUSTIT SI MYSLIVNU ZBYTEČNÝMI PRKOTINAMI - je spíš jakási vidoucí konfese směřovaná inscenačnímu týmu. Že je pro děti představení takřka nečitelným, vyjma poměrně hojné složky hudební, výtvarné a pohybové (taneční a pantomimické). Že pro školáky bude snaha porozumnět energeticky náročná, po chvíli se přestanou snažit, pozornost opadne a stane se z nich masa zlých šumících tvorů. Že to představení znechutí i tomu nejotrlejšímu divákovi.

Odpověď herců? S chladnou profesionalitou drží své tempo a energii. Obdivuhodné.

Anna a Tomasz Rozmianiecovi, režijní tým, vytvořili na základě adaptace Coldoniho Pinokia hravé, inteligentní a v prostředí „svých jazyků“ nepochybně fungující dětské představení. Notoricky známý, mravoučný příběh o neposlušném, nicméně vcelku nevinném Pinokiovi. Jemnými scénickými prostředky pak Anna Rozmianiecová tvoří různá místa Pinokiovy pouti (využívajíc především oponu a dřevěnou konstrukci měnící se z domu na vůz, třídu, či skříň). Prosté a funkční bylo ale většinou také pojetí kostýmů – černý základ se decentními detaily živě proměňoval v chytře vymyšlenou a fungující součást masky. Věřili byste, že dáma v černém může být za pomocí červených rukavic a klobouku tou nejrybovatější rybou? Podíl na tom má i precizní herectví. Nejen naplnění pojmu loutkař (práce s loutkami jako takovými - kupříkladu podivnými sci-fi fantazijními tvorečky, obyčejnými předměty, ale i lidmi - loutkami), ale také mim.

Co bylo ale pro publikum (většinou žáci prvního stupně a tělesně postižení) tou nejvyšší mocí? Hudba. Zvláštní, jelikož šlo o velice „nedětské“ muzicírování. Elektronická hudba, místy lyrická, nebo právě naopak - ve stylu disca. Ta jediná způsobila alespoň chvilkovou koncentraci většiny !zlých! dětí. Vedla je. Nemyslím, že by důvodem jejích nezájmu byla čistá ignorance. Šlo jen o to, že se ve statických, cizojazyčných dialozích prostě ztratily. A hudba jim hodila záchranný kruh.

A tak se po dobu první půle v diváckých řadách neustále uzavíraly sázky o načasování přestávky, dětské močové měchýře se ukázaly nespolehlivě malými a paní učitelky buď světicemi, nebo husami. Děti jsou spontánní a často až dojemně přímé a já věřím, že takhle mohutného potlesku se poznaňskému divadlu nedostalo a asi ještě dlouho nedostane.

Děvčátko sedící přede mnou se zvedá, zamračené ujde pár kroků a pak křikne na svou kamarádku: „Mně se líbily ty písničky. Jdeme na oběd.“ A s úlevou odbíhá kamsi v dál. Bohudík.

Komentáře k článku

Nový komentář