Francouzská divadelní společnost Lux in Tenebris představila svou dramatizací Havlových Dopisů Olze ne zcela známou část autorovy tvorby, ale jistým způsobem také zrcadlo celé naší společnosti. Je velmi zajímavé sledovat, jak dílo tohoto světově proslulého Čecha zpracovali divadelníci nepoznamenaní vládou totality i dvaceti lety poté, kdy se názory na Václava Havla – politika, zatíženého společenskou situací a politickým vývojem – značně proměňovaly. Máme tedy možnost oprostit se od zobecňování a zjednodušování jeho díla v souvislosti s Havlovým angažováním v politice a nechat na sebe působit čistou interpretaci objemného díla tohoto autora.

Compagnie Lux in Tenebris se zrodila před deseti lety. Výrazný obrat v její dramaturgii nastal roku 2004, kdy Jean-Pierre Plazas, principál společnosti, objevil dramatickou tvorbu Václava Havla, autora, kterého do té doby znal pouze jako prozaika. Fascinace jeho dramatickým dílem byla natolik silná, že se od tohoto okamžiku společnost zaměřila pouze na uvádění či adaptace Havlových děl. Na jejím repertoáru jsou mimo Dopisů Olze také aktovky Audience, Vernisáž a Protest.

Dopisy Olze, tedy jejich inscenační podoba, jsou mozaikou úryvků deseti dopisů vězně-autora adresovaných sice formálně jeho ženě, avšak mnohdy slouží jako prostředek osobní zpovědi, způsob oproštění se od frustrace či prostě jen jediný možný most pro komunikaci autor-recipient. Dopisy se proměňují vzhledem k časovému rozpětí let 1979–1982 od praktického instruování a věcí týkajících se konkrétních návštěv, pošty a každodenního vězeňského života, přes vyznání, sdílení stesků i radosti, k tématům obecným, filosofickým, k pochybování i zpovědi. Tento způsob sebevyjádření člověka postaveného do mezní situace, s níž je nucen se vyrovnat, přijmout ji a nakonec z ní i těžit, nám zprostředkovává osobní zápas s životní realitou. Je jakousi moralitou o jedné osobě, cestou uvědomování si hodnot a hledání skutečně pevných a stabilních bodů v sobě samém.

Díky tomu, že Jean-Pierre Plazas i Marie-France Soulagnet v sobě nenesou zatížení, které nám všem zanechal společenský vývoj v naší zemi, národní povaha či mediální obraz Václava Havla, představili touto adaptací člověka, jehož osobní boj i myšlenkové pochody jsou univerzální a tedy srozumitelné i bez vlastní zkušenosti s životem v totalitě. Inscenátoři sice dějovou linku rámují připomínkami historických faktů, nicméně pro samotné vyznění dramatizace nejsou tato data tolik podstatná. Dopisy jsou inscenovány prostřednictvím scénického čtení, jímž se prolínají obrazové projekce ilustrující text i hrané scény zdialogizované dopisní korespondence. Téměř celou inscenaci doprovází hudba dotvářející atmosféru a posunující celkové vyznění směrem k melancholii, avšak ne k rezignaci. Slova, hudba i obraz tvoří syntézu, která se postupně odpoutává od konkrétní osoby Václava Havla a stává se osudem člověka, s nímž je možno se identifikovat a souznít, neboť se potýká se stejnými problémy, otázkami a pochybnostmi jako kterýkoli člověk během svého života, jen vzhledem k okolnostem v poněkud zhuštěnější formě. Také Jean-Pierre Plazas, představitel hlavní role, symbolicky projde na jevišti cestu od světově proslulého autora (symbolizovaného červenou barovou židlí) k člověku více pokornému a schopnému nalézt radost v samotné své existenci, byť v prostředí vězení (které představuje prostá dřevěná stolička).

Dramatizace a interpretace Dopisů Olze je tedy velmi konzervativní a spíše pietní, jak tomu napovídá i závěrečná poklona památce Olgy Havlové i Václavu Havlovi samotnému. Přesto se inscenace vyhýbá patosu a pohybuje se striktně v rovině představení člověka s bohatým morálním a myšlenkovým vnitřním světem, který se shodou okolnosti v jisté době stal prezidentem jedné středoevropské země, jež dlouhá léta strádala pod vlivem sovětského bloku.

Komentáře k článku

Nový komentář