Divadelní svět - Mundi paradoxon: Venkov Buranteatru
15.6.2010 14:11:46
/ Markéta Holá
Ironie na rtech lživost života skrývá
Venkov, příběh jednoho útěku od vlastní minulosti k nekritické ideji šťastného života na venkově, vyklouzl v rámci festivalu ze čtyř stěn Buranteatru, aby se nechal obejmout divadelním stanem pod Špilberkem. Denní světlo, ve kterém se herci nemohou ani na okamžik skrýt, nechtěný zvukový podkres kombinující dopravu, hlučící kolemjdoucí a trousící se diváky, je pro intimní svět inscenace prostorem dost rušivým a nevhodným. Jenže podobně jako se nehodí Venkov pod Špilberk, nepatří jeho postavy na venkov. Starý šicí stroj, květiny, proutěná truhla - ani takové vnější znaky vesnické selanky nedokážou ujistit postavy, že je vše tak, jak si přejí. Špinavé město je sice v dálce, ale svou minulost v něm odložit nedokázali. A tak se přes zdánlivě banální, hutně spletité dialogy dostáváme až k samotnému problému manželského páru. Nevěra a drogy měly být zapomenuty. S příchodem milenky se vše znovu vrací. Venkov se tak stává jen kulisou a idyla opravdového štěstí ironickou maskou.


Martin Crimp v rozhovoru otištěném v programu k inscenaci mluví o dobrém a zlém andělovi v našich hlavách, o nutnosti neustále vést dialog a také o nejistotě, která z těchto stran má pravdu. A na tomto principu tvoří i postavy svých her. Víme původ a věk, ostatní charakteristiky prostupují mezi řádky, ukazují se třeba jen zčásti a na chvilku. Inscenační tým postupoval opatrně, ponechal postavám spletitý vnitřní svět, odrážející oba zmíněné anděly, dokonce jim umožnil, aby dobrý ukázal svůj ironický úsměv a zlý chtěl být pochopen. Tomuto záměru Adama Doležala (režie) a Jana Šotkovského (dramaturgie) vyšla vstříc trojice protagonistů. S menšími výkyvy udržují těkavé napětí mezi tím, co řečeno být chce, a tím, co si nahlas pronést sami zakázali. Jiří Hájek nechává lékaře Richarda vysvlékat z jistoty do obnažené obranné pozice stejně rychle, často a přirozeně jako jeho kostým. Fyzická obnaženost, podtrhující nevyrovnané citové rozpoložení, je v inscenaci opakujícím se prvkem. Kamila Zetelová (Rebeka) odhazuje deku, aby se po cizím prostředí milencova rodinného domu procházela jen ve spodním prádle. Svůj strach z Richardova rozhodnutí začít jinde a znovu skrývá za svádivým a ležérně výsměšným tónem. A právě nemožnost, snad neschopnost, odhalit své pravé pocity vede všechny postavy k podobným kličkám. Výsměch Rebeky zakrývá strach, Richardův smích přehluší nervozitu a plaše ironický úsměv Báry Jelenové (Corinna) zažene nespokojenost s vlastním životem. Ani pokračující milostný románek jejího muže ji nepřinutí rezignovat, navíc když oba dva umí „simulovat lásku perfektně“. Smutný konec? Co když jsou ve svém lživém životě spokojení? A vše zůstane při starém. Jen ten telefon zvoní a nikdo ho nebere...
Buranteatr - Martin Crimp: Venkov. Překlad Jitka Sloupová, režie Adam Doležal, dramaturgie Jan Šotkovský, scéna Zetel a kol. kostýmy Jitka Šotkovská a kol. Premiéra 5. 6. 2010, psáno z reprízy 14. 6. 2010.