Demise florentského tyrana
Francouzský soubor Compagnie de La Chose Incertaine přijel do Brna s historickou tragédií Lorenzaccio romantického dramatika Alfreda de Musseta. Režisér Yves Beunesne vytvořil velkolepou scénickou podívanou, inscenace však byla příliš statická na to, aby dokázala diváky zaujmout – což vyjádřili často již v průběhu představení odchodem ze sálu.
De Mussetovo drama se hrálo téměř beze škrtů, z čehož vznikly dvě a půl hodiny představení bez přestávky. Zkrácení by hře určitě neuškodilo. Inscenace byla navíc tak nehybná, že diváci nemuseli příliš často sledovat herce na jevišti a mohli si pohodlně číst titulky. Jestliže sklonili hlavu vždy jednou za pár minut, aby se přesvědčili, že se na jevišti neodehrává nic podstatného, mohli se uklidnit – postavy stály stále na stejných místech, aniž by se snažily text oživit nějakou akcí. Představení dost silně připomínalo scénické čtení.
Velké jeviště v divadle Reduta zůstalo téměř prázdné, jen v zadní části prostoru byl natažen závěs, který odděloval scénu od zákulisí. Nepravidelně poskládaná látka mohla evokovat vlny na moři, spíše ale naznačovala stěnu pokojů nebo hradby města. Jednotlivé místnosti pak dotvářelo jen několik kusů nábytku – tři židle, na kterých se postavy modlily, mohly představovat kapli, červený koberec tvořil přijímací sál a vévodova postel nebo vana reprezentovala jeho ložnici a koupelnu. Scéna byla po celou dobu ponořena do temnoty, reflektory osvětlovaly vždy jen určitou část jeviště nebo se zaměřily pouze na jednu z postav. V jedné scéně Lorenazaccio svítil pouze baterkou, po jejímž zhasnutí nastala naprostá tma – a jediná cigareta pak mohla vytvořit jasný světlený bod. Také při vraždě vévody nebylo kvůli ztlumenému osvětlení patrné, jak smrtelný zápas probíhá.
Scénické obrazy byly skutečně působivé, výtvarná složka není ale v inscenaci tou nejdůležitější. Herci jakoby jen dotvářeli scénu (například když postava ztuhla v nepřirozeném postoji zády k divákům a se zdviženou rukou – nemělo to jiný než efektní účel) a deklamovali předepsaný text, aniž by se pokusili o nějakou akci (snad jen kromě nahraného zápasu Lorenzaccia s vévodou). Některé postavy byly hrány loutkami v životní velikosti, které na jeviště přinášeli „jevištní dělníci“ v černých kápích, zezadu je ovládali a mluvili místo nich. Figury měly možná naznačovat mechanismus moci a bezmocnost postav, které nemohou jednat sami za sebe. Jsou to jen manipulovatelné loutky ovládané intrikujícími politiky. Pocit statičnosti a nedějovosti byl figurami ještě umocněn, rozdíly mezi loutkami a živými herci se ztrácely.
Na zhýralost a prostopášnost florentského dvora bylo poukázáno nejen mnoha erotickými momenty – například když Lorenzaccio (Mathieu Genet) vleze k vévodovi do vany nebo mu usedne na klín. Lorenzaccio rozmařilé a chlípné chování předstírá, aby se dostal do přízně vévody vládnoucího tyransky městu a aby ho mohl odstranit. Na vraždu se dlouho připravuje – ukradne vévodovi drátěnou košili, kord mu schová pod postel, zápasí s ním, aby si sousedé zvykli na hluk… Sám o svých plánech ale pochybuje, čím dál méně si je jistý oprávněností svého jednání. Z rozjetého vlaku nelze vystoupit – svůj čin dokoná a čeká na spravedlivý soud, který by ho mohl očistit.
Velké dílo na velkém jevišti nemusí být vždy zárukou úspěchu. Inscenace postrádá dynamiku a akci, režisér se soustředil více na obrazné ztvárnění, než na práci s hercem. Efektivní výjevy ale mrtvé divadlo nezachrání.
Compagnie de La Chose Incertaine - Alfred de Musset: Lorenzaccio. Režie Yves Beaunesne, adaptace a umělecká spolupráce Marion Bernède, scénografie Damien Caille-Perret, kostýmy Patrice Cauchetier. Psáno z reprízy 14. 6. 2010.