Garden party kabaret 

Seskupení Depresivní děti touží po penězích zvolilo pro svou inscenaci Havlovy Zahradní slavnosti příznačné motto: „Všichni máme Havla rádi, ale málokdo mu rozumí.“ Váhám nad jeho záměrem: černý humor, nadsázka, obecná generalizující věta či snad naznačení, že Depresivní děti Havlovi rozumí? Nastudování Havlovy hry jim zadal jeden z organizátorů festivalu Divadelní svět a zároveň umělecký šéf Husy na provázku, Vladimír Morávek. „Depresivní děti chtějí zjistit, jestli dává ta hra po pětačtyřiceti letech ještě nějaký smysl, který by byl zajímavý pro současného člověka,“ vyjadřují stanovisko na svých internetových stránkách. Pakliže nějaký smysl hry našly, zůstal důmyslně skryt za prázdnými bednami od lahví; podobně jako hlavní přednost Havlových her – dialogicky precizně vystavěný text, který je však potřeba umět načasovat. A to se Depresivním dětem zdaleka nepodařilo. 

Při vstupu do divadelního sálu Husy na provázku rozdávali někteří herci růžové bonbóny (snad Ibuprofen, jak jsem se doslechla od sousedky, sama jsem neměla odvahu to zkusit), zatímco ostatní herci přítomní na scéně jen tak popocházeli, povidali a kouřili. Samotnému začátku hry předcházela jazyková a pohybová rozcvička herců a poté konferenciérka večera (inscenátoři docílili zcizení děje přidáním postavy moderátorky večera promlouvající do mikrofonu, která uvádí jak samotnou inscenaci, tak poté vystupuje jako postava Plzáka) zahájila děj Zahradní slavnosti. Postavy, které v danou chvíli nevystupují, jsou zahaleny dekami (se symbolickým čtverečkovaným vzorem připomínajícím šachovnici) a bílými prostěradly. Šachovnici představuje bedna s balónky coby šachovými figurkami, celou šachovnici poté pomyslně zastupují bedny naskládané na sebe, které jsou po stranách polepené bílými a černými papíry (pravidelný motiv šachovnice však herci z beden neskládají, pokládají je na sebe náhodně). Šachovnicovou kombinaci bílé a černé barvy uplatnila Kateřina Kroupová také v některých kostýmech postav (bílá sukně, černé boty aj.). Hugovu rozdvojenost a nevyhraněnost „tady jsem vyhrál a tady jsem prohrál“ znázornili tvůrci obsazením dvou herců do role Huga (Jakub Sadílek a Pavel Blažek), přičemž jeden hraje Huga v prvním a čtvrtém dějství, druhý ve druhém a třetím dějství.

Těchto několik kreativních scénických a interpretačních prvků ale naopak ubíjejí některé rádoby vtipné, bohužel však spíše laciné nápady, jako například postava Amálky v kratinké baletní sukýnce stylizovaná a lá blbá blondýna, japonské kimono otce Huga vycházející z repliky o Japonsku „jako jediné zemi, která nepotřebuje střední vrstvy“ atd. Herci během inscenace vykouří zhruba krabičku cigaret – a jen těžko hádat, zda našli inspiraci v dialogu „kouříme-kouříme“ nebo se jen prostě domnívají, že cigareta nezbytně patří k image herců na divadle (nadinterpretací by zřejmě byl předpoklad, že odkazují k množství cigaret, které svého času kouříval Václav Havel).  

Absurdita Havlovy hry se v nastudování Depresivních dětí paradoxně neprojevuje pouze v rámci textové, nýbrž také inscenační roviny. Sdružení Depresivní děti se sice rozhodlo hledat nový smysl Havlovy hry, chyběl jim k tomu však základní předpoklad pro inscenování jeho her; a sice dobří herci. Poetika a absurdnost celého prvního dějství je „zabita“ špatnými výkony především představitele Otce Jáchyma Pospíšila, který neovládá základní hereckou dovednost – zapomenout, že v hledišti sedí diváci. Jeho dialogy s Matkou (Tereza Nádvorníková) se díky absenci načasování, chybné intonaci a nesprávnému slovnímu důrazu staly pouhými konverzačními replikami. Nejzdařilejší dialog předvedou ve třetím dějství Ředitel Ivo Tuček a Hugo Pavel Blažek. Zahradní slavnost druhého dějství sledujeme jako „zábavný“ kabaret, jehož moderátorka nás parodicky? s křečovitým úsměvem provází slavností (za zvukové opory aplaudujících diváků a barevným světlem podbarvenou scénou). Motiv mechaničnosti, modelovosti, odcizení a zábavy bez radosti se tímto de facto vytrácí.  

Smysl Havlovy hry pro mě  z pojetí Depresivní dětí zůstal neobjeven. A nejsem si úplně jistá, zda ho za pláštěnkami, kimonem, baletním kostýmkem a tričkem a riflemi objevili i sami tvůrci. Výpovědní hodnotu nepřineslo až tak inscenační pojetí, jež by podle mého názoru bylo aplikovatelné prakticky na kterékoli drama, jako spíše kvalitní text, jehož nonsensové repliky byly jedním z mála míst, kdy se diváci v publiku smáli.  

Komentáře k článku

Nový komentář