Tři méně známé Havlovy aktovky, uvedené dvěma divadly v jedné budově Divadla na provázku. Na sklepní scéně se odehrálo scénické čtení prakticky nehraného textu Ela, Hela a stop pražského Divadla v Dlouhé. O čtyři patra výše se pak ve zkušebně odehrála koláž Motýla na anténě a Anděla strážného, zpracovaného studenty JAMU. Obě inscenace se nelišily jen polohou, ale i způsobem zpracování a hlavně kvalitou.

Ela, Hela a stop

Renomované Divadlo v Dlouhé, s renomovanou režisérkou Hanou Burešovou zinscenovalo nerenomovanou, ztracenou a znovunalezenou hru, či spíše krátký výstup původně určený pro Vyskočilův Autostop, s názvem Ela, Hela a stop. V našem případě jde o scénické čtení, což se ostatně dá považovat za vhodnou formu k prezentaci tohoto textu. Dvě postarší herečky stojí u silnice a „stopují“, ačkoliv je otázkou, jestli se tomu tak dá vůbec říkat, protože je přeci proti jejich etickým zásadám na projíždějící auta mávat, a tak vlastně nejde o stopování v pravém smyslu slova. Hovoří spolu o svých etických zásadách, vyčítají si svá morální selhání. Přičemž většinu času tráví uprostřed scény, občas se ozve zvuk projíždějících aut. Ke konci je vyruší řidič, jenž k jejich překvapení zastavil pouze kvůli vykonání tělesné potřeby. To je impulz ke smíření, dialog se postupně rozpadá, až se úplně rozloží na sled nesrozumitelných slov. Přiměřeně krátký a vtipný výstup založený především na textu vytvořil patřičnou atmosféru a diváci se s očekáváním přesunuli z nejnižších prostor Divadla Husa na provázku do nejvýše položené místnosti v budově – zkušebny divadla.

Motýl na anténě, Anděl strážný

Úvodem je třeba zmínit, že v případě koláže Motýla na anténě a Anděla strážného jde o inscenaci studentů teprve druhého ročníku JAMU a je třeba mít tuto skutečnost na vědomí. Odehrávala se zde jakási koláž dvou Havlových aktovek z osmašedesátého roku, do které byla poněkud násilně a nesrozumitelně vecpána japonská legenda o slepci Hoiči, která vytváří rámec celé inscenace. Takovýchto nepochopitelností bylo více než dost. Jakoby tu byla snaha jaksi postmoderně uchopit téma a zasadit do něho mnoho významů. Pakliže by to měla být částečně parodie na styl některých současných režisérů, čemuž by nasvědčovalo používání některých typických prvků (například naddimenzovaná velikost některých objektů, přeplněnost scény apod.), tak tento princip není dodržován důsledně a v celku inscenace nefunguje. Přesto první z aktovek se díky dobré herecké práci, zvláště Simony Zmrzlé, ještě drží zuby nehty. Bez výrazné námahy se dá vysledovat téma pseudointelektuálního snobství, které je aktuální i pro současnou společnost. Dojem bohužel kazí úvodní a nudné vyprávění japonské legendy, doprovázené technicky nezvládnutou stínohrou. Aktuální téma se bohužel ještě obtížněji hledá ve druhé aktovce, zřejmě i díky horšímu hereckému výkonu a znovu přehršli nápadů.

Samotný přechod mezi jednou aktovkou do druhé je skrze postavu Vladimíra, jenž  je ve hře Motýl na anténě instalatérem, v originále Pan Bašta, a v druhé se tak stává nezvaným návštěvníkem, což je funkční pro plynulost děje, avšak význam se vytrácí. Problémový je už samotný způsob přechodu. Vladimír (Filip Chlud) po tom, co skončí první aktovka, předstoupí před obecenstvo a za zvuku znělky ze seriálu Pobřežní hlídka stylizovaně doběhne pro svoji tašku. Proč? Jak to zapadá do celé struktury?

Samotná aktovka Anděl strážný se může zdát trochu komplikovanější - co do aktuálnosti pro současnou společnost - ale má jistě mnoho sfér, které se dají dobře rozehrát i pro současného diváka. To se ale v tomto případě prakticky neděje a aktuální sdělení je dohromady nijaké. Navíc množství vtipných dialogu, které Havlova hra obsahuje, je nepochopitelně přehlušováno hlasitou hudbou. Inscenátorům by jistě prospělo soustředit se na samotný text a vyvarovat se předimenzovaných nápadů (například obří cigareta, kravata s obrázkem z filmu Jurský park apod.). Vtip, který se skrývá především v chytře vystavěném dialogu, je tak paradoxně ubit inscenátorským pokusem o vtip.

Problematický je už samotný úmysl spojit dvě nesourodé aktovky v jednu nesmyslnou koláž. To ale zřejmě nemůžeme hodit na hrb samotným studentům JAMU, kteří si často nemůžou vybírat, co mají inscenovat. Přesto by si režisérka měla pro příště lépe ujasnit, co chce sdělit. Pakliže zakomponuje jakýkoliv dobrý nápad, který však nijak nezapadá do celkové koncepce, tak to nemůže fungovat a celá struktura se bohužel rozpadá. Pocit nesourodosti a nedůslednosti posiluje začlenění živé hry na smyčcový nástroj do jinak reprodukované hudby. Tvůrci mají mnoho dobrých nápadů, avšak umění není mít nápad, ale zbavit se ho. 
 

Komentáře k článku

Nový komentář