Uchovať  si tvár dievčaťa z ulice 

Divadlo Nová  scéna Bratislava specializující se na uvádění moderní muzikálové tvorby, přivezlo na činoherní scénu Městského divadla Brno představení maďarské dramatičky Évy Pataki plné šansonů a známých hitů ještě známějších zpěvaček minulého století. 

Scéna se otevírá melodií  jedné z nejznámějších francouzských písní Non, Je Ne Regrette s textem ve slovenštině „Nie, ľútosť nie, nie, ta fráza nezaznie“, kterou na obdélníkovém otočném vyvýšeném pódiu zpívá v černých šatech a plášti ke kolenům nahrbená žena s rozčepýřeným mikádem a vysoko namalovaným obočím – Edith Piaf (Kristýna Turjanová). Píše se rok 1963 a na hřbitově se schází davy účastníků, včetně Marlene Dietrich (Karin Olasová), kteří se přišli se zemřelou zpěvačkou rozloučit. 

Vzápětí se však vracíme zpět do roku 1936 a chronologicky sledujeme vývoj mladé, energické, drzé, rozšafné Edith s charakteristicky nakřapnutým chraptivým hlasem. V podniku papá Lepléeho (Dušan Kaprálik), který jí vymyslí umělecké jméno – Vrabčák – Piaf, se o 3 roky později setkává s Marlene. Obě se jeví jako vzájemné kontrasty. Jedna blond, druhá tmavovláska, jedna drobná, druhá vysoká, Marlene kultivovaná, vážná, důležitá, přísná, upjatá, chladná a poslušná. Otevřenost Edith naproti tomu vedle ní působí prostě, až sprostě, obhrouble a nevychovaně, dívka si nebere servítky, ať jedná s kýmkoliv a už vůbec ji nenapadne, aby někoho poslouchala. Sledujeme primárně více osud Edith než Marlene, o které se dozvídáme jen kusé informace, některé motivace jednání a chování nám tak zůstávají skryté, víme jen to, co na sebe v rozhovorech prozradí sama. 

Edith se následně dostává do rukou schopného textaře a manažera Raymonda Assa (Ján Gallovič); s orchestrem schovaným za zadním prospektem zpívá, jak naznačuje údaj světelné tabule roku 1947 v Kabaretu A. B. C. píseň s melodií hitu Milord. Je však vzápětí zklamána neúspěchem v New Yorku, čiší z ní nejistota, začíná mít problémy s alkoholem, nechce v Americe déle zůstat a touží po návratu domů. Znovu se objevuje Marlene, aby jí, ne naposledy pomohla se vzchopit. Přichází s plánem si před publikem „uchovať tvár dievčaťa z ulice“, který vychází. Edith slaví úspěchy s písní Padam padam a dalšími, prostor šatny se střídavě mění na scény bouřlivě tleskajících koncertních síní a obě zpěvačky si začínají uvědomovat vzájemnou konkurenci, hádají se, roste mezi nimi nevraživost a snaha jedna druhou potopit a znemožnit.

V soukromí se Piaf však příliš nedaří, ztrácí životní lásku Marcela (Přemysl Boublík), o jehož smrti se dovídá z úst Marlene, je zdrcená a hroutí se. Plánované vystoupení však neodkládá, věnuje na něm ztracenému milenci milostnou píseň Hymne A L’amour; jakousi modlitbu, ve které se s ním loučí. Jsme svědky zpěvaččina rostoucího úpadku, na klinice je jí stanovena jako diagnóza rakovina. Edith se nechce smířit s blížícím se koncem, pro okolí se svou vzpurností stává nesnesitelnou, ale do posledního dechu hodlá bojovat proti osudu. Je unavená, nemohoucí, má čím dál více shrbená záda, ruce drží v jakýchsi křečích a na roztřesené nohy se sotva postaví. Byla by ráda, kdyby na posledním koncertu v Olympii plánovaném na rok 1963 byla přítomna i Marlene; to se však nestane. Závěrem opět zazní tóny písně Non, Je Ne Regrette, v níž Edith pozůstalým akcentuje, že není „Smiech, hriech, žiaľ, ktorý by za to stál.“. 

Svižná režie Ivana Holuba nezahlcuje diváka nadbytečnými informacemi nebo retrospektivami (o dětství se dozvídáme jen z několika replik, které pouze podtrhují život v nuzných podmínkách, z nichž zpěvačka vzešla). Rychlé změny prostředí (scéna Peter Janku) rudými a červenými oponami pro kabarety a koncertní haly nebo prostým pootočením vyvýšeného stupínku s nábytkem pro dokreslení místností neunavují, naopak udržují napětí, kam se děj přesune příště. Zachováním základního vybavení místností na stejném místě pozorujeme proměny z přespávání na matraci na podlaze v chudém pokojíku v Paříži na bohatě zdobené a vybavené ložnice pětihvězdičkových hotelů všude po světě. 

Kristýna Turjanová je neunavitelným tahounem představení, ani po dvou a půl hodinách, kdy z jeviště téměř neodchází a kterého je jí neustále plno, ji neopouští elán a síla. Precizně utváří charakter postavy, který podtrhuje dokonale nastudovanými a podanými gesty slavné zpěvačky. A jistě také vynikající pěvecké výkony obou představitelek zpěvaček si od úterních diváků brněnského festivalu vysloužily celkově závěrečný aplaus ve stoje. 

Komentáře k článku

Nový komentář