Předvádění předvádění
Studenti činohry obvykle nevynikají v tanci. Alespoň ne na Moravě, rozhodně ne ve srovnání s žáky Ruské akademie divadelních umění. V sobotním představení Smutný příběh jedné dvojice a Příběhy zaslechnuté na cizím I-podu studenti 4. ročníku moskevského GITISu s bravurou názorně ukázali, že pohybový trénink těla je pro dramatické herectví stejně podstatný jako cvik mimiky, gest a jednání v situaci.
Studenti moskevské „Akademie“ patří k pravidelným hostům jarního festivalu divadelních škol Setkání/ Encounter a ruská představení, vynikající vysokou úrovní herectví, známým (klasickým) námětem a srozumitelným tématem, jsou často sazkou na jistotu. Tak na mě působila i sobotní moskevská „tančírna“ (neplést s novým představením ND Brno). Rovnoměrně rozdělená dvacítka mládenců a slečen v individuálních partech i skupinových choreografiích rozehrávala téma dané už názvem: Muž a žena – milenci – se sbližují a rozchází, milují a mučí, svádí a nenávidí pořád dokola (co svět světem stojí, chce se napsat).
Mužům patří jedna strana, ženám protilehlý bok, vprostředku vymezeného pole se obě polovičky setkávají. Postupně přebírají pomyslnou štafetu a variují toto výsostné lidské „setkání“ v důrazech veselých i krutých. V duetech herci mísí taneční prvky s náznakovým nonverbálním předváděním situací a posunkováním: „Chlápek jako že na dveře ťuky tuk (otýpku sena místo pugetu), Dívčí tedy načančané achi ach, on už už hurá a ona jupí…“ jenže je to neobratný hulvát a setkání končí nezdarem.
Reálné rekvizity jsou zastoupeny troškami píce (akci obohatí i slaměný paňáca), do sena se zahaluje ignorantský milenec, jiný synek má zase v hlavě seno (nebo jakousi Ji?). Chlapy typizuje tmavý oblek a bílá košile – obligátní „fazona“ venkovského realismu na scéně - ženy mají prosté světlé šaty.
„Naznačování“ děje se od práce s rekvizitou a choreografie projevovalo i v relacích postav. Herci zobrazují „možnost“, náznak vztahu (lásky, setkání, porozumění…) a zároveň je setkání v tanci „umožněním“. To je střídáno „ne-možností“ (bohužel JEN v pohybu jsme svoji, sami stojíme). Prostor, určený polarizací pohlaví, je místem umožňování a tanec ve spojení s naznačováním dramatického děje užíván a představen jako „umožňující dění“ nebo „poutající možnost“ (za ruce se hladíme) jinak nesdělitelného.
Druhá část byla ještě více fragmentární (mění se „dress code“, přichází čas pomády, tmavých šatů, rob a kravat). Tančení a pohybové variace „setkání muže a ženy“ se i zde opakovalo za podkresu různorodých upravených písní (Radiohead, Tom Waits). Rytmus zrychluje, rejstřík „milostných“ gest doplňují touha, smyslnost, agresivita a sex (asi a la dramaturgie „Cizí iPod“).
Během druhé části vyhřezlo „tančení“ jako vlastní smysl celého představení. V rytmu vypalovačky „Pump it up“ dva ruští borci předvedli parádní synchronní „chorošku“ - prostě to rozpumpovali a nás diváky vyhecovali k aplausu, jenže…
Tančení a naznačování situací jen značilo předvádění tančení. Tématem byl tanec sám, případně manifestace jeho užitečnosti herci a „Moskvané“ se více předváděli (byli předváděni), než aby něco podstatného předvedli. „Naznačování“ ztratilo smysl a přišlo mi spíš jako zakrývání než vyjevování skrytého (setkání). Protože tanec (oslava tančení) zde zastíral neschopnost sjednotit čísla do vyššího strukturovaného celku a naivitu vnímání vzájemného propojení světa a díla. Hůře: pohyb skrýval zobrazení světa „za tancem“. Tento svět je striktně černobíle rozdělen (muž je muž jen v obleku) a je pod nadvládou pánů. Chlap dobývá ženu, která čeká, chlap je zlý agresor ukazující sílu, žena je ta, která se vždy poslušně vrací, bez vlastní síly. Oba se k sobě vztahují jen předváděním předvádění a společně, jako subjekty, jsou nástroji prezentace neproblematizovaného společenského statusu quo.
V technice aktéři sice nebyli vždy precizní, ale jejich nepopiratelný šarm a energie získala sympatie hlediště obsazené studenty JAMU, zaměstnanci divadla i ruskou brněnský menšinou (ač se nedokážu zbavit pocitu, že kdesi byla zavrtána klaka). Úspěch Rusů je nepopiratelný, ale pochybuji nad smyslem „předvádění předvádění“ a zařazování ukázek cvičení a „předváděček“ do zahraniční sekce mezinárodního festivalu. Obdivuji zdatnost souboru, ale jejich úspěšnost způsobil také kontext „činohry“(na taneční přehlídce - byť jen regionální - by pohořeli). V rámci festivalové dramaturgie tvoří spolu s Floridskou školou (18.6.) a studenty z Lodže (13. 6.) blok představení, která bych možná ocenil a přesněji zhodnotil při Encounteru, v rámci Divadelního světa však GITIS působí jako milá, ale nesmyslná a hlavně neobjevná perlička.
GITIS, 4.ročník (vedoucí Oleg Kudrjašov) – Smutný příběh jedné dvojice; Příběhy zaslechnuté na cizím I-podu. Režie, libreto Oleg Gluškov, administrativa Olga Lapina, hudba 1. části Alexander Manotskov , hudba 2. Puerto Muerto, Damien Rise, smyčcové kvarteto Vitamin, Tom Waits, Meiko Kaji, Francoise Hardy, Garage Chanson Show, Bruno Coulais, The Johnston brothers, Technotronic. Psáno z reprízy 12. 6. 2010.