Amadeus a Salieri Martina Huby

Za třicet let, které uplynuly od jeho vzniku, se Shafferův osobitý pohled na život a smrt jednoho z největších hudebních skladatelů všech dob dočkal na celém světě nesčetných uvedení. Není třeba připomínat veleúspěšnou filmovou adaptaci Miloše Formana z roku 1984. Polemiku s historickou přesností všech zobrazovaných událostí přenechejme Mozartovým životopiscům a s přihlédnutím k povolené dávce umělecké licence oceňme neutuchající živost a dramatičnost, kterou Shaffer do svého díla vtělil, čímž z něj mimo jiné učinil jeden z nejvíce popularizujících příspěvků k odkazu W. A. Mozarta.

A přitom se zdaleka nedá říct, že by právě postava zázračného Mozarta byla tou z nejpropracovanějších. V podstatě se ničím nevymyká z po léta klonovaného modelu neskutečně nadaného muzikanta, který navzdory své bohémské a prostopášné povaze (anebo možná právě díky ní) komponuje svou hudbu ,,z první“, čistě a lehce jako vánek. Ostatně tohoto pojetí se přidrželo i SND a zdejší Mozart (Ondrej Koval) zůstává výbušným, neomaleným, ba infantilním bohémem nejen v dějství zachycujícím Mozartovo dospívání a zrání, ale prakticky pořád, i nad smrtí. ,,Bad Boy“ ustrnulého hudebního světa 2. poloviny 18. století nosí paruky extravagantních barev, neumí se ovládat, často vypění a vzteká se (křičí, teatrálně dupe či buší pěstmi do stolu); je vůči ostatním, zejména k jejich ,,impotentnímu“ hudebnímu cítění, přezíravý a nezřídka přímo vulgární. Jakýsi jemnější cit – i když do jisté míry také zvířecky pudový – chová kromě hudby jen ke krásným ženám.

Zato postava Antonia Salieriho, která je navzdory titulu hry bezkonkurenčně ústředním charakterem hry, je o mnoho složitější. Tento genius průměrnosti, který nám v poslední noci svého života vypráví svůj hořký příběh, představuje člověka o mnoho přemýšlivějšího a reflexívnějšího, než je lehkonohý Mozart, který nemá důvod ani chuť se nad svým údělem hlouběji zamýšlet a prostě žije a píše, co to dá. Salieri, jenž odmalička toužil po slávě a úspěchu a ve svém životě těchto ,,hodnot“ vlastně i dosáhl, je jediným, kdo ve své době prohlédne a uvědomí si velikost Mozartova díla a v jeho stínu pochopí vlastní titěrnost. Pochopí, že Bůh nepolíbil jeho, nýbrž Mozarta, a že nikoli on, nýbrž Mozart bude nesmrtelný.

Antonia Salieriho v tomto případě s přehledem ztvárnil režisér inscenace Martin Huba. Od samé expozice hry, kdy navazuje přímý kontakt s publikem (světla v sále se pro tento dialog rozsvítí) a ohlašuje, že bude vyprávět ,,svůj“ příběh (a na chvíli, ovšem nikoli naposled, tak znejasní hranice mezi interpretujícím subjektem a ztělesňovanou postavou), de facto opanuje jeviště a tuto ,,nadvládu“ si silou své osobnosti udrží až k závěru. Prostor, který je mu dopřán na scéně, Hubovi umožní rozvinout Salieriho komplikovaný charakter v celé šíři – císařský dvorní skladatel Josefa II. není (jen) plochý zakomplexovaný a závistivý neumětel lačnící po konkurentově smrti, nebo alespoň klopýtnutí; je to naopak i citlivý bohabojný muž, který v některých, třebaže pravda zřídkavých chvílích, je schopen kolegovi naslouchat. Také v tomto se od sebevědomého a sebestředného Mozarta liší.

Hlubokou scénu pokrytou světle hnědým linoleem po stranách rámují dlouhé bílé závěsy. Spolu s železnými ,,nemocničními“ lůžky na kolečkách, na nichž jsou postavy často přiváženy do akce, a spolu s chórem oblékajícím bílé pláště a zástěry nemocničního personálu (dámy mají oděvy milosrdných sester) je nám průběžně více či méně nápadně připomínáno, že jsme svědky zpovědi člověka choré mysli, který se nedokázal vyrovnat a sžít se sebou samým, se svými schopnostmi a možnostmi (danostmi).

V pravé části je umístěna patrně nejvýraznější rekvizita, klavírní křídlo tmavě medové barvy. Představitel Mozarta je na něj schopen suverénně, s patřičným výrazem bavícího se muzikanta, zahrát několik Mozartových skladeb, což samozřejmě působí mnohem autentičtěji a sympatičtěji, než by býval nabízející se playback. Diváci tyto vložky dle očekávání nadšeně kvitují. Do hry je živá hudba zapojena i jinak – z chóru se vyčleňuje smyčcové kvarteto, které dění v popředí hudebně podmalovává a někdy se přímo zapojí do akce, například při zkoušení Mozartem připravované Figarovy svatby. Pěvecky školená početná skupina posluchačů divadelní a hudební fakulty VŠMU představující chór se zase blýskne zanotováním některých ze sborových pasáží známých oper.

Hra končí, jak začala – po nedůstojném shození těla zchudlého Mozarta do hromadného hrobu s lůzou se vracíme k osobě sebou ztrápeného člověka rozjímajícího na sklonku života, umělce, který měl víc ambicí než talentu a na svůj život příliš hleděl očima věčnosti než přítomnosti. Podmanivý hlas Martina Huby dává Salieriho vnitřnímu rozkolu odér útěšného smíření – snad přece jen nebude tento hudebník druhého řádu úplně zapomenut: stane se prototypem většiny, všech toužících, ale nedokonalých.

Komentáře k článku

Nový komentář