Moc bezmocných
Jednu z posledních her, které napsal Václav Havel před sametovou revolucí, nastudoval jako scénické čtení Marián Amsler s hereckým souborem HaDivadla pro festival Divadelní svět. Asanace zpřítomňuje tísnivou normalizační dobu a v zobrazení plánované demolice městečka v podhradí zrcadlí bezútěšnou situaci Československa po ruské okupaci.
Vstupní síní gotického hradu se převaluje hustá mlha, uprostřed místnosti stojí na černobílé šachovnicové podlaze starý dlouhý stůl, kolem něj židle a vzadu klavír, na nějž architekt Plechanov vybrnkává smutné písně, nejčastěji „Oči čornyje“. Dějem nás provází vypravěčka a komentátorka děje architektka Macourková, která zůstává po většinu času na scéně ležíce na stole. Probíhající děj je doprovázen hudbou.
Není těžké najít v Havlově dramatu paralely k tehdejší situaci. Protestující občané jsou po podpisu petice vězněni stejně jako za podpis Charty, inspektor slibující svobodu je analogií Dubčeka, oslava nově nabyté volnosti a nezávislosti obdobou pražského jara a následná kocovina spojená s příchodem nového inspektora zavádějícího staré pořádky obrazem normalizačního procesu sedmdesátých let. Výsledek? Deziluze, beznaděj, rezignace. Mladý architekt Albert při pokusu o únik z dusivého prostředí připomíná bezmocnost lidí toužících emigrovat – a nakonec je za svůj čin uvržen do hladomorny. To nevydrží sekretářka Renata, která se pokusí spáchat sebevraždu (vtipně spadne na podlahu pokaždé, když o ní architektka Luisa řekne, že je již v pořádku). Inspektor sice Alberta propustí, z vězení však přichází zcela jiný člověk – pryč je nadšený buřič a revolucionář, nyní zde stojí jen apatická troska zlomená režimem (opět je to naznačeno komickou nadsázkou, když na něj Luisa promlouvá pomalu a zřetelně jako na mentálně postiženého člověka). Plechanov spáchá sebevraždu.
Přestože se jedná pouze o scénické čtení, herci využívají celého prostoru sálu a skutečně hrají – mimikou, gesty, hlasem, pohybem. Skvělá je například Petra Bučková v roli Luisy, potácející se mezi láskou k hlavnímu projektantovi Bergmanovi a snahou vyvolat u něj žárlivost na zamilovaného Alberta. Smyslně pojídá jahody a snaží se obnovit cit mezi ní a starším architektem. V inscenaci je mnoho komických situací, například když přicházejí zástupci občanů, z nichž jeden je černoch, což je naznačeno obrovskou parukou kudrnatých vlasů. Havlovy vtipy zde často dostávají nový rozměr.
Scénické čtení se v HaDivadle díky dobrým hereckým výkonům a propojením s hudební složkou přiblížilo skutečné inscenaci. V Amslerově interpretaci neztrácí Havlova hra vtip ani zásadní sdělení, které je dnes stále (znovu?) aktuální. Architekti jsou proti moci zosobněné tajemníkem - skutečným loutkářem tahajícím za nitky - zcela bezmocní. I přes komickou rovinu prostupuje bezvýchodnost a marnost normalizačního času celé představení. Zbývá ještě nějaká naděje? A pro nás?
HaDivadlo – Václav Havel: Asanace. Režie Marián Amsler, hudba Zdeněk Král. Premiéra 16. června 2010.