Virtuózní Largo

Příležitost vidět filmové verze starších havlovských inscenací zdá se mi být cenná. Specifická poetika absurdity, obzvláště nemá-li zaniknout humor skrze ni dosahovaný, klade totiž veliké nároky na přesné herecké výkony. Z principu žánru krkolomná (to nemíním nijak zle) logika totiž nepřesnost těžko snáší. Stejně tak je ale výzvou i pro režiséra. Především kvůli filosofické povaze textů, jejíž jevištní rozvíjení vyžaduje setsakramentskou dávku myšlenkové práce. Zároveň ale i pro prostý fakt, že absurdní drama svojí nedějovostí v „celovečerním“ formátu tenduje k nudě a je nutno se této pasti vyhnout.

To vše píšu proto, že dvacet let staré Largo desolato z Divadla na Zábradlí výborně ukazuje, jak může havlovské drama fungovat, když se výše zmíněné podmínky splní. Je to pochopitelně dané již tím, že režisér Jan Grossmann byl nejen milovníkem absurdního dramatu vůbec, ale také Havlovým blízkým spolupracovníkem už od jeho prvních krůčků světem divadla. Málokdo by proto asi mohl být prohlášen v tomto směru za většího odborníka. Navíc Largo inscenoval ještě v době, kdy měl k dispozici hereckou elitu Zábradlí, kterou vedl k pokornému (jak ostatně Havel nařizuje), nicméně velmi hravému způsobu rozehrání tragikomických postaviček. To je vidět především na představiteli hlavní role Jiřím Bartoškovi, který jako by se v poloze intelektuála Leopolda, zlomeného existenčním strachem z režimu, ale přitom stále nesmírně ješitného, přímo vyžíval. Jádro postavy tvoří jakási duševní a – odvozeně od ní – i fyzická lenost, vycházející z Leopoldova uzavírání se a hroucení do sebe. Bartoška (příhodně navlečený do županu, jako by to byla univerzální zbraň, všeplatný důvod proč neopouštět pohodlné bezpečí bytu) ji tvoří rozvláčnými pohyby a apatickou mimikou ukazující odstup od svého okolí, na které Leopold nemá nejmenší chuť reagovat. Jeho společensky komatózní stav smutně kontrastuje s jeho minulostí zajímavého a odvážného filosofa zaujatého životem, o které se v náznacích dozvídáme od ostatních postav a která lehce prosakuje i skrze jeho občasné úvahy. Leopoldova netečnost umožňuje ale také zdůraznit komičnost jeho „přátel“, kteří se ho z různých nanejvýš podezřelých příčin snaží znovu přimět k aktivitě. Při čemž obzvláště vynikne Ondřej Pavelka jako Olbram se svým moudrým promlouváním do Leopoldovy duše, které působí upřímně a dojemně, ovšem jen dokud nám Pavelka s Grossmannem neukáží, že jde pouze o předem vykonstruovanou taktiku typicky vyskládanou z frází: Olbram se totiž v monologu ztrácí a na pomoc pokradmu vytahuje papír se scénářem své návštěvy. Režie tak přirozeně a vtipně obtahuje hlavní linie hry, v tomto případě fenomén delegování zodpovědnosti, jehož obětí Hubert je. Ať už jde o přátele nebo bizarní figurky blboučkých papírenských dělníků Láďů (Oldřich Vlach, Vlastimil Bedrna) naivně napodobujících intelektuální image. Všichni podporují Leopolda z jediného důvodu: aby sami nemuseli otevřeně nasazovat svoji kůži. Konec konců Grossmann atmosféru této všeobecné připosranosti vytváří dost cílevědomě – postavy jsou neustále roztěkané, nervní, vylekané každým zvukem, nedejbože zazvoněním. Němá hra nejistých pohledů a nervových tiků lemuje celou inscenaci.

Ať už je to fér, či ne, tím největším slabochem se stává přeci jen Leopold, který tíhu své role neunesl a očekávaje trest z vyšších míst, podřizuje se mu již předem. Jediný moment, kdy je schopen se vzmužit, je setkání se svojí obdivovatelkou, studentkou filosofie Markétou. Tady si Bartoška dovolí u své postavy vytvořit mistrovský kontrast: zapomene na všechnu tu ochablost a začne se dmout, pohybovat a pózovat jako nějaký namakaný macho. Tokající inťouš k nakousnutí. Leopoldovi ale ani flirt není nic platný, režim má své metody promakané. Nebohého filosofa nakonec nepotrestá a jeho případ odloží. Tedy prozatím. Soudruzi dobře vědí, že takto osobnostně rozvrácený člověk je zcela neškodný a během toho „zatím“ bude sekat jedině dobrotu. Grossmannova inscenace má i ze záznamu patřičnou sílu.

Komentáře k článku

Nový komentář