Soubor Buranteatr pod vedením Michala Zetela převedl na jeviště Havlův text Ztížená možnost soustředění, v němž autor zachytil odlidštěný svět vyvolávající ve čtenářích a divácích pocity odcizení a prázdnoty.
Sklepní prostory Centra experimentálního divadla jsou téměř prázdné. Jeviště je tvořeno jen osmi židlemi, na kterých jsou ve dvou řadách usazeni herci. Nasvícení se během hry nemění; potřeba není ani hudba. Divácká pozornost není odváděna efekty ani množstvím divadelních prostředků. Jeho absurdní věty zde vyznívají naplno, především v dialozích vedených mezi manželi, kde se mísí téma lásky a vztahů, které prokládají úsečnými replikami týkajícími se snídaně nebo nákupu nové lampy.
Herci sedí po celou dobu na židlích, příchody a odchody ze scény znázorňují otočením čelem k divákům nebo zády k nim. Přední řadě vévodí vědec Huml zkoumající smysl života a lidského štěstí, obklopen příznačně z obou stran ženami. Na vyvýšeném pódiu za ním sedí kolem technicky nedokonalého přístroje Pozuku (který se chová jako dítě a když zlobí, je zavřen do garáže, aby zde za trest počítal diferenciální rovnice) další tři pracovníci ústavu. Ti se do hry tolik nezapojují, přesto právě jejich suché repliky a flegmatická vizáž působí nejvtipněji. Tyto bizarní figurky snad nejlépe demonstrují odcizenost a lhostejnost Humlova světa. Například vědecký šéf Beck je k výzkumům zcela netečný, mluví pomalým, otupělým hlasem a těší se jen na to, až pojede na ryby.
Mezi dialogy se čas od času ozývají „výkřiky do tmy“ – postavy svůj úděl už zkrátka nevydrží a zoufale zakřičí. Při rozhovorech vědeckých pracovníků se několikrát všichni zarazí a zírají nehybně do hlediště. Opět mělo jít pravděpodobně o naznačení absurdity dehumanizovaného světa, jako jevištní prostředek to ale moc nefunguje.
Dojem vyprázdněnosti a nesmyslnosti lidského snažení je zde ale naznačen velmi dobře. Přestože se Huml zabývá obecnými otázkami lidského žití, sám skutečně žít nedokáže, zmítá se mezi vztahem k manželce a milence, snaží se svádět i sekretářku a vědkyni, aniž by přemýšlel nad následky svého chování. Je zcela lhostejný k tomu, která z žen ho opustí, jen to nechce sám řešit, a tak je žádá, aby si spolu promluvily samy. Je to slabý a neschopný člověk, který umí teoreticky formulovat zajímavé zásady, podle kterých ale nedokáže sám žít. Postupně ztrácí schopnost rozlišovat realitu a čas, vše se mu plete a míchá a ocitá se v naprostém chaosu, kdy na něj ostatní pokřikují absurdní věty, aniž by byl Huml schopen rozpoznat skutečnost od zmatených idejí ve své hlavě.
Úsporným stylem zpracovaný Havlův text dostal dostatek prostoru na vyjádření autorových myšlenek. Samo o sobě je Havlovo dílo výjimečné, přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že by herci mohli více hrát, než jen číst (jako tomu bylo například předešlého dne u Asanace v HaDivadle). Ale to už záleží čistě na chápání a interpretaci „scénického čtení“.
Buranteatr – Václav Havel: Ztížená možnost soustředění. Režie: Michal Zetel, dramaturgie Jan Šotkovský. Premiéra 17. 6. 2010.