Nemastní neslaní Spiklenci

V rámci festivalu Divadelní svět zavítal do Brna soubor, jenž má (jiho)moravský divák šanci vidět jindy jen stěží. Západočeské divadlo Cheb – divadlo prakticky z opačného konce republiky – pro Havlovskou linii festivalu vzkřísilo již derniérovanou inscenaci Spiklenci a uvedlo ji na činoherní scéně Městského divadla Brno.

Vůle přispět svou trochou do brněnského festivalového mlýna, resp. pokus obohatit jeho ústřední dramaturgickou osu, jsou sice chvályhodné, samotný kus nás ovšem o svých kvalitách příliš nepřesvědčil. Snad za to mohla více než půlroční pauza před opětovnou resuscitací Spiklenců, možná nervozita na větším jevišti před „nadstandardním“ publikem, nicméně bylo i vidět, že inscenace je matná sama o sobě.

Hned v úvodní scéně se ocitáme na pobřeží jakéhosi zahradního bazénu (kterým v MDB byla celá spuštěná rampa), na kterém se porůznu povaluje téměř panoptikální slunící se skvadra. Mezi venkovními sedačkami je nepřehlédnutelná kýčovitá socha barokního andělíčka s lukem – Cupida, která jako by předznamenávala (záměrně?) nečistý tón celé inscenace. Tento dojem v úvodu umocňují nesourodé a jakoby podomácku (low-fi) nahrané hudební předěly a jaksi se smiřujeme se zvláštní poetikou ,,skřípání nehtů po tabuli“. Jenže o poetice se dá mluvit, je-li alespoň jakžtakž zachovávána důsledně… 

Záhy po otevření hry poznáváme, že největší vášní většiny přítomných je politická moc a největší jejich touhou je moc v nově demokratizovaném státě uzmout (eventuelně udržet). Do pohybu se dávají stoupenci dříve vládnoucího diktátora Olaha, stejně jako představitelé nové establishmentu a jeho ozbrojených složek, jež jsou odhodlání – i tvrdou rukou – olahistům čelit. Havlova studie samochodu společenských sil, jakož i nákresy internějších (individuálnějších a individualističtějších) pohnutek těch, kteří je ovlivňují, se rozbíhá.

Hostující režisér Filip Nuckolls nemá strach Havlem předepsané scény trochu posunout a například investigativní výslech pro nynější režim nepohodlné osoby inscenuje jako nepříjemnou návštěvu u sadistického zubaře. Jistě originální a mnohdy i vtipné, stejně jako některé výstupy náčelníka policie plukovníka Mohéra (Pavel Batěk), v jejichž backgroundu se tuží jeho muži (například v červených trenýrkách sportují v tělocvičně se švédskou bednou a kruhy, či jindy hrají golf a baseball); mínusem těchto ilustrativních scén, které mají ,,dělat legraci“, snad abychom ten Havlův analytický text lépe strávili, je, že z pozadí často přehlušují to, co je ve slovech podstatné. Vyloženě laciné jsou např. kostýmní stylizace autoritativní konspirátorky Helgy (Vladimíra Vítová) do egyptské panovnice Kleopatry či závěrečné antré všech účinkujících v karikujících gumových maskách Lenina, Havla, Klause, Čankajška, Mao Ce-Tunga a šimpanzů.

Přiznám se, dlouho jsem si nevěděl s touto inscenací rady. Nedá se říct, že by to byl nějaký divadelní zázrak, na který bychom po léta vzpomínali, ale s vědomím autorových okřídlených poznámek žádajících důsledně civilní inscenování jeho her na Havlovi žádné myšlenkové či obrazové experimenty moc nečekám. Chebští opravdu s větším či menším hereckým nadáním ,,jdou po textu“, ale právě nepromyšlený dramaturgicko-režijní výklad jejich úsilí podkopává. V případě této inscenace mám pocit, že se Filip Nuckolls příliš nenadřel. Řemeslo umí, ale řemeslo samo o sobě není umění. I pejsek a kočička už vědí, že vše co je někdy dobré (masky, projekce, stínohra, nahota, stroboskop, obří labuť), na jedné hromadě nechutná. Ani v době tvz. postmodernismu.

Komentáře k článku

Nový komentář