„Jsme tady a máme pět a padesát minut na to, abychom vám vyprávěli o lásce a vášni, abychom zpívali o lidech a o síle, která řídí jejich životy. Sláva lásce!“ vykřikuje herečka střídavě anglicky a italsky a rozdává obecenstvu v prvních řadách papírová srdíčka na špejli. Potom se otáčí na pána v první řadě a ptá se: „Is this man in love?“ a on jí pohotově odpovídá „Of course.“ Kontakt s publikem je navázán, představení Ay l´amor! (Ach, láska!) italského Teatro due mondi může začít.

Inscenace, uvedená jako součást mezinárodní linie festivalu, ideálně vyhovovala podmínkám, ve kterých probíhalo její předvedení – tedy pro cizojazyčné publikum na venkovním jevišti (hrálo se na pódiu na náměstí Svobody). Mluvený text totiž nebyl její nejzásadnější složkou, naopak fungoval pouze jako doplnění a prohloubení základních významů, které byly sdělovány jinými, univerzálnějšími divadelními prostředky: hereckým projevem, kostýmy, mizanscénou, a zejména hudbou a zpěvem. Kostru inscenace tvořily na sobě obsahově nezávislé výstupy, které měly snadno čitelné, pouze občas mírně variované schéma. Nejdřív byl vždy oznámen název písně, která bude následovat (Píseň o vytoužené lásce, Tvář smrti – tvář lásky), a k němu připojen krátký slovní komentář v angličtině, případně některý z herců italský text překládal v průběhu písně samotné.

Písně, z nichž každá zobrazovala některou z nesčetných tváří milostného citu, herci předváděli formou živých obrazů, ve kterých byly dominantním scénografickým prvkem několikery „štafle“. Pět herců na nich a kolem nich vytvářelo všemožné kreace a uskupení, které ilustrovaly nebo rozvíjely situace naznačené dějem písně. Například v „Písni sebevraha“ posloužil žebřík jako nástroj ukončující trápení z nešťastné lásky, když na něm herec představující milence rozehrál komickou scénu věšení se. Kromě žebříků, pomalovaných výrazně barevnými ornamenty v lidovém stylu, přitahovaly největší pozornost kostýmy, rovněž odkazující k folklornímu prostředí. Dlouhé nabírané sukně žen a jednoduše střižené kabáty mužů byly provedené v černo-bílo-červené kombinaci a odkazovaly tak svou barevností k archetypálnímu zobrazení lásky jako hybné síly věčného koloběhu plození, zrození a umírání.

Lidové prostředí se odráželo také v hudbě jakožto v nejvýraznějším prvku celé inscenace. Písně inspirované bohatou hudební tradicí italského jihu zpívalo často všech pět herců mnohohlasně, ale došlo také na árie a duety, doprovázené někdy na harmoniku. Dominantní byl ale především lidský hlas a jeho schopnost vyjádřit a odstínit nepřeberné emoce, které zmítají lidským nitrem zachváceným láskou. Komplikovanost milostných osudů symbolizovalo také použití polomasek, které měli herci nasazené na hlavě zepředu i zezadu, takže jejich postavy mohly vyjadřovat změnu emocí podle toho, jak se herci na jevišti postavili a natočili.

Spojení univerzálně srozumitelného tématu různých podob lásky, sdělovaného prostřednictvím hudby a jednoduše vystavěných situací, v kombinaci s výrazným, lidově stylizovaným a hyperbolizovaným herectvím nenechalo publikum chladným. Komické výstupy vyvolávaly vlny smíchu, téměř po každé písni se tleskalo a při té závěrečné hlediště nadšeně vytleskávalo rytmus spolu s herci. Důkazem, že cizojazyčné představení může být srozumitelné a zajímavé i pro široké publikum, budiž fakt, že dva příchozí bezdomovci vydrželi sledovat hru po celou dobu a na konci nadšeně aplaudovali – o to víc, když jeden z nich dostal od herečky papírové srdíčko.

Komentáře k článku

Nový komentář