Temně šumí jezy Labe
Myslíte si - jako asi každý decentně inteligentní člověk s průměrným kulturním rozhledem - že opera je žánr rozvláčný, přehnaně sentimentální a zoufale nevtipný? Já osobně vám dobře rozumím. Pánové a dámy z Ensemble Opera Diversa by ale přeci jen trochu protestovali. S nimi je totiž sranda nemalá.
Už úvodní slůvko libretisty Pavla Drábka nás naladí na notu zcela nevážnou. Omlouvá se totiž mimo jiné za onemocnění jedné z pěvkyň, za kterou v jejích partech zaskočí dva transvestité včetně skladatele Ondřeje Kyase. Jestli je to náhoda nebo záměr ví bůh. Už proto, že oba pěvci s patřičně chlapáckými strništi působí v kostýmech jakési staročeské selky, respektive šenkýřky úžasně nepatřičně. V duchu takovéto krásné persifláže se nese celé hodinové vystoupení.
Hudebně skromný soubor vystačí s hobojem, klarinetem, fagotem a violou. Což je ale maximum, co dovedu z této stránky věci dešifrovat. Nemůžu holt předstírat, že opeře kdovíjak rozumím. Naštěstí má diversa dost blízko k divadlu na to, abych se měl čeho chytit. Navíc své storky inspirované mysteriózními lidovými legendami ztvárňuje velmi inspirovanou jevištní řečí, ve které si můžu dosyta libovat. Tak například trhání hlavy hamižné cérečky pekelným tancmajstrem v prvním příběhu je částečně skryto za plentou tvořenou akčním čtyřčlenným sborem a z brutální situace nás režie laškovně nechává zahlédnout jen náznaky.
Už z časové nenáročnosti vystoupení (nejdelší ze tří kusů má půl hodiny) asi docela jasně vyplývá, že nás nebudou zavalovat žádné nekonečné statické árie (i když intermezzo tvořené „lyrickou hydrologickou árií“ bylo, smí-li se v tomto žánru užít takového pojmu, hezké). Narativní látka tohoto špílu vyžaduje, aby děj pěkně odsýpal. Pěvci nás jím tedy neustále táhnou dál. Všichni jsou navíc i herecky talentovaní, takže – byť v patřičných zkratkách modelových emocí – na jevišti s odvážným nasazením křepčí. Obdivuhodný je výkon pěvkyně zastávající cca čtyři hlavní role, vrcholící hysterickou selkou, která se před kletbou své mluvící kravky vrhá ukrýt mezi obecenstvo. Lahůdkou je i partie vesnického rasa, který rozvalen v hospodě u piva mezi balíkovskými sousedy koulí výhružně očima a hrůzostrašným basem vypráví přítomné lovkyni lidových pověstí Boženě Němcové historii o mluvícím dobytku.
Kromě herecké situační komiky je ale sranda také s Drábkovým textem zručně si hrajícím s jazykem, ba i se samotnou hudbou. Čím víc se sbor („venkovský lid“) v Mluvícím dobytku oblažuje pivem, tím více má sklony narušovat Boženino pátraní hospodskými halekačkami, jimiž přebíjí hudební tok. Nepochybuji ale o tom, že cvičené ucho by pochytilo podobných, byť jemnějších vtípků ještě o dost víc.
Diversní horroroperry bylo pro hudební burany každopádně výbornou lekcí z toho, že opera může být docela nářez.
Ensemble opera diversa: Labske horrorroperry aneb Tajemné kosti a jiné pardubické přízraky. Hudba: O. Kyas, Libreto: P. Drábek (podle povídkových předloh Huberta Krejčího a Aleše Rolečka), Obsazení: ob/fl, cl, vla, fg, Části: Smějící se hlava (Tajemnej tancmajstr na pardubickym zámku), Labe („Lyrická hydrologická árie“, Mluvící dobytek (Tajemný nádoby pod Kunětickou horou, dobytek a český lid) za režijní spolupráce Tomáše Studeného. Psáno z reprízy 17. 6. 2010.